Florida (2017)

[15 min.]

Den 1. – Key West

Přílet na nejjižnější letiště kontinentálních USA kolem poledne, teplíčko teplo, vlhčíčko vlhko (do zápisu: probíráme klima), pročež první cesta do krámu nekončí nákupem koly, ale sandálů, kšiltovky, opalováku, slunečních brýlí a koly. Kola a opalovák staře dobře emerické, vše ostatní vyrobeno v Číně.

z_florida
Key West

Z Key Westu je to ovšem co by kamenem dohodil k těm opálenějším komoušům, a indeed, má to takový trochu kubánský nádech – slunce, lodě, mola, pláže, krásné staré baráky, krásná velká auta, DOUTNÍKY (chtěl jsem nakoupit „potom“, a potom jsem na to zapomněl, takže ze selfíčka z havanou mezi šestkami nebude nic), v každém baru živá kapela.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Key West

Fakt hodně, hodně krásné staré baráky. Některé z nich jsou kvůli hurikánům k zemi připoutané kabelem.

florida-3
Key West

Pohodové parkování deset minut pěšky od centra v cca čtyřposchoďovém Park&Ride, 18 dolarů na 24 hodin, bezproblémová platba kreditkou v automatu. Cca dvě minuty do jednoduše perfektního motelu Nyah, který má na booking.com oprávněně skvělé reference.

florida-4
Key West

Zařízení (na fotce výše není onen hostel, nýbrž naprosto úžasné staré kino) se vskutku nedá vytknout nic, kor za ty peníze; moc se mi nechce utrácet cca 250 dolarů, na kterých v Key Westu začínají separé hotelové pokoje. Po příchodu utíkám na krásnou, čistou, útulnému čtyřlůžkáči příslušnou toaletu a ve snu by mě nenapadlo, že v noci budu své volby hořce litovat: jeden spolunocležník je normální, druhý po svatební party své dcery chodí co chvíli zvracet a třetí chrápe tak, že to nedlouho před čtvrtou ranní definitivně vzdávám a jdu si sednout ven na terasu.

Ale zpět k odpoledni prvního dne. Žije to tady hlavně na Duval Street, jejíž bary jedou od rána do rána a v jejíž blízkosti je několik zásadních atrakcí. Atrakce číslo jedna, dům Ernesta Hemingwaye.

florida-7
Hemingway Home

Slavný novinář a novelista zde ve třicátých letech trávil zimy, oddával se rohovnictví (seriózně, měl tu boxerský koutek) a napsal román Mít a nemít, přičemž všechno dokupy skončilo rozvodem s jeho druhou manželkou Pauline Pfeiffer, která, odhalivší mistrovu španělskou avantýru, nechala během jeho nepřítomnosti ring zbourat a na jeho místě postavit bazén za dvacet tisíc (!) hospodářskokrizových dolarů. A máš to. Nenápadně zmíněná válečná reportérka Martha Gellhorn se zanedlouho (a nanedlouho) stala třetí paní Hemingwayovou.

florida-5
A tak štěkám jako hrom…

Máš tady taky – a ty krásovole, to bych fakt nedal ani omylem – 40 až 50 polydaktylních, čili šestiprstých, koček, údajně vesměs potomků Sněhurky, kterou EH prý dostal darem od námořního kapitána, jehož jméno z mé SW developmentem obtěžkané mysli odvál vítr.

A k domu samotnému – jo, to je štýl. Takový barák bych taky chtěl.

florida-6
Hemingway Home

Hned vedle vyly je pitoreskní maják zajímavý tím, že 1) tak jakože nestojí úplně u vody, ale „uprostřed“ městečka, patnáct stop nad hladinou moře, aby lépe odolával hurikánům, 2) údajně ho jako navigační bod využíval i Ernest, když se občas vracel domů po obzvláště vyvedeném večírku.

Mimochodem, jestli jste si nevšimli, že jsem v předchozí větě jebnul do slova „vila“ tvrdé Y, potřebujete buď kafe nebo oprášit gramatiku. Nic si z toho nedělejte, já třeba pletu s-z a, mívám, skoro, všude blbě, čárky.

florida-8
Key West Lighthouse

Pár minut chůze východním směrem a jsme na nejjižnějším bodě Ameriky: na Kubu je to odsud jen devadesát mil. Jediná denní doba, kdy tu není X lidí, je ta jitřní. Tato modrá romance byla vyfocena kolem šesté ranní druhého dne, což bylo snadné – z výše zmíněných příčin už jsem byl tři hodiny vzhůru.

florida-9
90 Miles To Cuba

A vlastně ještě skleník s tropickými motýly na rohu. Bez klimatického šoku, vlhkost vzduchu uvnitř i vně je na srovnatelné úrovni. Primárním účelem skleníku zřejmě bude, aby motýli neuletěli.

Dále se na Duval Street nachází několik proslavených podniků, především Sloppy Joe’s, jenž se místním násoskám otevřel 5.prosince 1933, přesně v den, kdy skončila prohibice, a jehož nejznámějším štamgastem byl hádejte kdo. Populární je evidentně furt, o páteční noci je hodně hodně narváno. Kapela ale průměrná, takže definitivně zapadám teprve do báru kousek vedle, kde pro změnu kytarové duo břinká Knopflera tak famózně, až mě tím trochu serou.

Den 2. – Dry Tortugas & Everglades

Při ranním výletu hydroplánem ze šedesátých let na Dry Tortugas, do nejnedostupnějšího národního parku USA, si připadám skoro jak ten Hemingway. Cesta nad tyrkysovými vodami Mexického zálivu trvá – podle větru – zhruba půlhodinu jedním směrem…

florida-10
Learning To Fly

…pročež dle rozvrhu zbývá půltřetí hodiny ve Fort Jefferson, nedostavěné pevnosti z devatenáctého století, jež během občanské války sloužila jako vězení pro dezertéry.

florida-18
A jsme tu

Na její stavbu sem dovezli šestnáct miliónů cihel, což z ní dělá největší cihlovou stavbu obou amerických kontinentů.

florida-17
Fort Jefferson

K obrannému systému pevnosti patří mj. i speciální pec k nahřívání, ba přímo nažhavování koulí. Dělových, jedná se tedy o zařízení zvyšující nikoli hladinu testosteronu, nýbrž  teplotu munice, s jejímž růstem samozřejmě úměrně roste šance na zapálení, či, za obzvláště příznivých okolností, explozi nepřátelského plavidla a strašlivé smrti všech na palubě. Pochmurné, nicméně oceňuju ten nápad.

florida-15
Fort Jefferson

Dobývat bych to nechtěl, a už vůbec ne pomocí prostředků pozdního devatenáctého století.

florida-14
Fort Jefferson

V okolních mělkých vodách během staletí nalezlo svůj smutný osud mnoho plavidel, hurikánem rozmetanou částí španělské flotily počínaje a ponorkou nacistického Německa konče. Vraky a roztroušené artefakty z nich jsou dnes lákadlem pro ambiciózní potápěče. Ty ostatní potěší alespoň korálové útesy v bezprostřední blízkosti Fort Jefferson. Oproti zvyku tentokrát jen tak vymáchám nohy a běžím do pevnosti.

florida-11
Chodby Fort Jefferson

Přílet ranním hydroplánem má velkou výhodu: jsme tu první, výletní lodě dorazí až později. Nejsou vůbec žádné fronty na záchodky a řady oblouků ve ztichlých chodbách hexagonální stavby vypadají jako z počítačové hry.

z_florida-2
Fort Jefferson

Genius loci tu řádí jak urvaný ze řetězu. Ostrov je trvale obývaný, v malé vestavbě komplexu žije cca desítka zaměstnanců parku, kteří zde kosí trávník, natírají děla a vůbec provádějí nezbytné opravy.

florida-16
U mola

Nakonec je času na ostrově trochu málo. Pilot se po dvou hodinách vrací a naše společnost deseti pasažérů neochotně balí kufry.

florida-24r
NA mole

Po návratu do Key Westu vyjíždím na sever směr Fort Myers skrze Florida Keys, řetěz ostrůvků pověšených jako korálky na stříbrné niti skrz moře vybudované dálnice US-1. Napravo Atlantik, nalevo Mexický záliv a beznadějná rovina palem a křovisek, jež o pár set kilometrů severněji přechází do nekonečných mokřad a cypřišových či borovicových hájů národního parku Everglades.

florida-19
US-1

Stavuji se tam, je to víceméně po cestě. Ze zběžného předběžného průzkumu se zdá, že ačkoliv se tady dá jezdit na bicyklech, loďkách či vznášedlech, bude patrně stačit projít si jeden dva krátké okruhy po dřevěných lávkách poblíž brány parku.

florida-20
Everglades National Park

A asi jo – zvířátek hodně, aligátory a vodní želvy nevyjímaje, ale charakter stále stejný, takhle nějak to pravděpodobně vypadá na velké části šesti tisíc čtverečních kilometrů parku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Everglades National Park

Ve srovnání dejme tomu s Yellowstonem relativně slabší, kor když si člověk uvědomí, že poplatek za auto a týden činí v obou případech stejných 25 dolarů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Everglades National Park
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Everglades National Park

A navečír tříhodinový dojezd do Fort Myers, v jehož závěru mě už poněkolikáté nepříjemně vymlaskne poněkud nevyzpytatelný Sygic. Nevyzpytatelný. To je dobrá vlastnost pro velkorozpočtový seriál z produkce HBO, ale ne do půče pro navigační software. GoogleMaps se chytají, Uber se chytá, a Sygic bude v (ne)pravidelných intervalech a okamžicích kdy se to nejmíň hodí hlásit „Nepřesný signál GPS“? Come on.

Den 3. – Fort Rock Festival

Rockový fesťák v Americe. \“/. Jo. Kromě lineupu, na který doma opravdu narazím velice těžko, je pro našince neuvěřitelná i logistická stránka: přestože těch cca pětadvacet tisíc lidí dojelo auty, je tu stále dost místa. Stage jsou dvě, těsně vedle sebe, a koncert na druhé začíná doslova minutu poté, co skončil ten na první.

florida-25
Fort Rock: Stage

Točené pivo deset dolarů. Cvaky už jen mobilem, páč s foťákem by mě tam nepustili. Přijel jsem jen na druhou polovinu druhého dne, což mě omezuje na následující výčet.

florida-26
Pretty Reckless

Pretty Reckless – Dobrý. Trochu Courtney Love, trochu Broody Dale, možná větší stylizace do jakože girlpunkrocku. Naposlouchával jsem nějakou dobu předem na YT a Messed Up World, My Medicine nebo Going To Hell mi relativně uvízly v hlavě. Stage performance krapet prkenná, ale hodně solidní vokál frontmanky a celkově to šlapalo.

florida-27
Mastodon

Mastodon, alias dva vousáči tankují super. Jo, tohle mě bavilo. Samozřejmě spletité, naživo trochu těžko vstřebatelné rytmy a riffy, ale přiměřená šou a maximální nasazení. Všichni čtyři pěvecky dost solidní (doteď jsem nevěděl, že většinu mojí oblíbené Show Yourself zpívá bubeník), kérky viditelné pouhým okem až z Havany, vousy a vlasy vlají ve větru a prsty tančí po hmatníku. Stodesetiprocentní muzikantství.

florida-28
Offspring

Offspring už delší dobu nesleduju, takže když Noodles přihopsal na pódium s pivcem, který bych nepřál ani nejhoršímu nepřiteli, spadla mi brada až na zem. Dexter Holland je na tom po této stránce lépe. Pohříchu ne o moc, ale budiž – ve volnější košili by se to s přimhouřením oka ještě dalo uznat. Nic moc zvuk na začátku pak vyšponoval moje obavy na maximum, úplný průser to ale nakonec nebyl; zpěv dobrý intonačně (na můj vkus nebývale potichu – pane zvukaři, proč?), dynamika slabší, nicméně v těch písních to prostě je, a jak moc je mají Amíci vrostlé pod kůží bylo z reakcí publika na první tóny Gotta Get Away nebo Self Esteem evidentní. Crowdsurfing dosáhl vrcholu. A hlavně respekt voe, respekt. Jak řekl Noodles, „If we treat each other with respect, we will all get laid tonight“.

florida-29
A Perfect Circle

A Perfect Circle, během jejichž setu se teprve definitivně setmělo. Mám je rád, ale naživo jsem si to moc neuměl představit – pomalejší, na atmu a zvucích postavené písně mi spíš pasují ke sklence vizoura nebo jako kulisa k domácímu rozjímání za dlouhých, pochmurných večerů. Vlastně mi ani nepřišlo, že by s tímto stylem kdosi mohl spolu-frontovat americký festival. Ó, jak jsem se mýlil. Ó, jak se Perfektům omlouvám.

Jako první šly do stoupy pochybnosti o šířce fanouškovské základny – můj záměr být tak ve čtvrté řadě, protože prostě odejdu dříve z Offspringů, se záhy ukázal býti neskonale naivním – a hned při první skladbě vzaly za své i všechny ostatní. Precizní zvuk, naprosto famózní instrumentalisté, střídání jemného vybrnkávání a drásajících riffů, hutná, temná atmosféra intenzivní introspektivy a ještě zcela bezpečně nad tím vším totálně podmanivý vokál Jamese Maynarda Keenana (též Tool a Puscifer), kterému přisámbohu v žádné poloze neutekla nota.

Podobný zážitek? Tak možná Muse na Rock For People 2010 a Mark Lanegan ve Vídni 2014.

Do kalhot jsem si ucvrnkával víckrát – Weak And Powerless, Magdalena, když celý dav zařval „over this“ v Outsiderovi.  I’m more than just a little curious how you’re planning to go about making your amends to the dead. Uff.

florida-30
Soundgarden

A Soundgarden, moje asi all time top kapela co do poslechovosti, na závěr. Za prvé, Chris Cornell je génius a není v tom v kapele sám. Za druhé, ačkoliv to z ČR nemusí tak vypadat, v USA jsou hvězdou první velikosti a cosi o „legendary Soundgarden“ nebo „rock royalty“ prohodili Holland i Keenan. Za třetí, z hlediska muzikantství a „duše“ tomu nelze absolutně nic vytknout – prostě muzika jak řemen, žádné tanečky, smyčky, projekce a jiné serepetičky.

Z mého pohledu ovšem velice problematický výkon zpěváka.

Zklamaný nejsem, neboť jsem to trochu čekal. Občas mi přijde, že ty výšky ála Lufhansa snad ani naživo v cd kvalitě zazpívat nelze, kor v kombinaci s tím, co u toho zrovna Chris hraje na kytaru, ale – ono je to prostě mimo až moc. Vypjaté tóny občas zní jako priškrcené skřeky, ve kterých pomalu není rozumět textu a i střední a nižší poloha sklouzává do divné, bezvýrazné ledabylosti (Black Hole Sun, Fell On Black Days), kterou už prostě nechápu. Písně dle mého názoru i v tomto lineupu bezkonkurenční a publikum skoro šílí při každé trefené ultravysoké notě, ale mám-li být upřímný, král je tak trochu nahý, jakkoli to stejně budu poslouchat nadosmrti. A třeba ještě i někdy zajdu, nakonec v Roxy osm let nazpět Cornell zazpíval výrazně lépe.

A pak spánek. A japonský all you can eat bufet s krevetkami, sushi, kuřecím teriyaki, bezedným drinkem a vůbec. Až jeden otevřou ve Frenu, nikdo mě odtamtud nedostane.

A jinak na transatlantických letech Delty fičí velice solidní wifina, pročež je tento trip report jako jeden z prvních psaný zatepla. Můžu odpovědně říct, že je to větší zábava :-).

Until next time.

Skotsko 2016, část 6.

[5 min.] Queensferry a Kelpies

A den poslední…

Což je u dovolené vždycky tak nějak mrzuté, že jo. Budiž nám jistou útěchou, že je čtvrtek, a tudíž i po návratu před sebou budeme mít celý aklimatizační víkend. Dávám si velké, významné plus, poněvadž tomu jeden musí chtě nechtě říkat plánování. Teplotní i sociální šoky budou absorbovány a snad i to nadšení do práce na dveře nesměle zaklepe.

Ale co nás tedy (víceméně po cestě na letiště do Glasgow) na sklonku prázdnin ještě čeká: dvě zastávky, Queensferry a Kelpies.

konec
Den 7. – Trasa

Queensferry je celkem atmosférické městečko u vody. Mimochodem je tu v přepočtu na počet baráčků dost tradičně vyhlížejících putyk, což jistě stojí na povšimnutí. Jenže my už nemáme čas.

Jak sám název „Queensferry“ napovídá, dříve odtud jezdily lodě na druhou stranu zálivu. Co je nicméně zajímavější: v roce 1890 tady otevřeli Forth Rail Bridge.

konec-2@0,25x
Queensferry

Most je jednou z vůbec prvních větších ocelových konstrukcí vůbec (Eifellovka ještě je z kovaného železa). Byl postaven jen pár let poté, co Siemens-Martinova pec umožnila produkovat velké objemy oceli v dostatečné kvalitě. Svého času byl s bezmála dvěma a půl kilometry nejdelší na světě. Dnes je samo stále v provozu a také je součástí světového dědictví Unesco.

konec-3@0,25x
Forth Rail Bridge

Hnedle vedle jsou ještě dva mosty pro automobilovou dopravu: po jednom z nich jsme přijeli do Edinburghu; druhý je rozestavěný, což je zajímavé, nevzpomínám si, že bych kdy něco takového naživo viděl. Vedle mrakodrapů jsou prý mosty konstrukčně nejtěžší pozemní stavby. Zřejmě slušnej oddíl a inženýring.

konec-6@0,25x
Mosty pro auta

Kelpies…

…neboli koňské hlavy (naštěstí nikoli v asociaci Kmotr I.) poblíž Falkirku, o kterých byla řeč už v souvislosti s budovou parlamentu. Surrealitka skoro jak z klipu Pink Floyd. Člověk musí ocenit, kterak tu z fádní díry u dálnice udělali frekventovanou turistickou atrakci. „Sochy“ jsou kolem třiceti metrů vysoké a jednoduše krásné. V místním visitor centru pouštějí cool časosběrné video ze stavby; bohužel se to nedá najít na youtube.

konec-8@0,25x
Kelpies

A to je všechno, co jsme stihli. Stihli jsme toho teda dost. Cca 1740 km v autě (benzin stál v přepočtu 3670 Kč, čili v podstatě dvě koruny na kilometr, což není špatné), dva ostrovy, několik treků a hafo mostů. Edinburgh, hrady, menhiry a místní putyky. Nestihli jsme Glasgow, Fort William, Portree, Smoo Cave a nějaký echt celodenní trek na Isle Of Skye.

konec-11@0,25x
Kelpies

Tak snad příště. A souhrnem získaná ponaučení:

  • nechodit treky v teniskách
  • mít v báglu síťky na obličej
  • kupovat letenku s předstihem, páč těsně před odletem dost zdražuje (kolem 7K na osobu, dříve byla i pod 4K)
  • s předstihem zajistit ubytko na Skye
  • brát v půjčovně dva řidiče i za cenu příplatku anebo si neplánovat průměrně dvěstěpadesát kiláků na den.
  • nechat si více času na edinburghský festiválek
  • vzít si více cashe na útratu, protože pívo je drahé.

A to už je fakt všechno, co bych k tomu tak řek :).

konec-10@0,25x
Kelpies a šáteček

Skotsko 2016, část 5.

[6 min.] Edinburgh

„Edinburgh is the capital city of Scotland and one of its 32 local government council areas.“ [Wikipedie]

Probouzíme se v příjemném bytě v centru města pronajatém opět skrze AirBnB. Nevím, jestli má smysl se  ještě vůbec v podobných lokalitách pokoušet o hotel – za podobnou, nebo spíše nižší cenu se celkem snadno sežene luxusní 2+1.

e-0@0,5x
Edinburgh

Edinburgh, původně římská osada, dnes hlavní město Skotska s univerzitami a půl milionem obyvatel. Vyčasilo se podobně jako druhého dne na Isle of Skye.

Na kopečku monumentů

Pěší okruh začínáme výšlapem na nedaleký Calton Hill, památkami obsypaný pahorek v samém srdci Edinburghu, ze kterého je krásný výhled na velkou část města.

e@0,5x
Dugald Steward Monument

Dugald Steward byl skotský filozof, matematik a profesor na University of Edinburgh. Popravdě jsem o něm nikdy předtím neslyšel; prý byl zejména význačným pedagogem, mezi jeho žáky patřil mimojiné i autor mnoha historických románů Walter Scott (Ivanhoe, Rob Roy).

Kromě něj zde mají památníky ještě admirál Nelson a obecně skotští vojáci a námořníci padlí během napoleonských válek. Nelson sám zahynul během vítězné námořní bitvy u Trafalgaru v roce 1805, kde Britové pod jeho vedením porazili francouzsko-španělské loďstvo.

Z Calton Hillu je také pěkný výhled na druhý a ještě vyšší kopec poblíž centra, Arthur’s Chair. Ten už ničím obestavěn není a představuje spíše něco na způsob pražské Divoké Šárky, aneb kousek „divočiny“ ve městě. I z něj je na město nepřekvapivě krásný výhled.

Královský letohrádek a Arthur’s Chair

Cestou k Arthur’s Chair míjíme Palace of Holyroodhouse, oficiální sídlo britského panovníka ve Skotsku. Královna Alžběta tu tráví týden vždy na začátku léta. Šestnácté století a placené expozice, zrovna dneska průřez šedesáti lety královniných garderób. Pěkné.

eii@0,5x

Příhodně pro její veličenstvo je hned naproti přes cestu od Holyroodhouse moderní budova skotského parlamentu. A před ní malá replika Kelpies, na jejichž provedení v nadživotní velikosti se pojedem podívat zítra před odletem. Kelpies jsou bájné bytosti (víceméně koně, akorát samozřejmě bigger, better, faster, more), které tu a tam vystupovaly z moře. Fair enough.

eii-2@0,5x
Kelpies před budovou parlamentu

Během stoupání na Arthura ze situace tak nějak vyplyne, že úplně nahoru se tentokrát drápat nebudeme. Je teplíčko teplo a stylové, úzké, sexy džíny přiléhají ke kůži tak moc, že to přestává být sexy. Stačí do půlky, však na horách jsme už byli. Na snímku vlevo vzadu Edinburgh Castle.

eii-3@0,5x
Z výstupu na Arthur’s Chair

Edinburgh-střed

A pak už mega-echt-cool centrum města. Klasický kámen, klasická dlažba, na každém rohu bar, obchod s kilty nebo tweedem a vzhledem k tomu, že v srpnu probíhá tradiční kulturní festival, taky kapely, kouzelníci a všelijací jiní performeři. Festival v ulicích na druhou.

eii-4@0,5x
Downtown
eii-5@0,5x
Downtown

Pokud jde o hrad, daří se nám už poněkolikáté během téhle dovolené zopakovat naše nejlepší číslo – pozdní příchod. Památky ve Skotsku obecně zavírají relativně hodně brzy, typicky okolo 17. hodiny. Narychlo pečeme naivní plán o brzkém ranním vstávání a jdeme si tvrz prohlédnout z parku pod ní.

e-2@0,5x
Edinburgh

A tady už klasické foto Edinburgh Castle přes Ross Fountain, přímo z parku pod hradem. Těsně mimo záběr tu mají taky velmi klasický pouťový kolotoč ála devatenácté století. Předpokládám taky festivalová záležitost.

e-3@0,5x
Ross Fountain a Edinburgh Castle

Kousíček pěšky z podhradí malebná ulička Circus Lane, naše poslední denní zastávka. Pak hurá na večeři – mimochodem vynikající – do sympatického podniku, jehož název si bohužel nepamatuju, nicméně nerozpakoval bych se navštívit jej znova. Což právě kvůli první zmíněné okolnosti půjde dost těžko.

e-4@0,5x
Circus Lane

Noční tah pak přináší další pěkné zážitky. Ty staré baráky jsou prostě krásně nasvícené, a furt ještě tu někdo hraje, tu vykládá vtipy, tu plive oheň. Chtělo by to strávit tu více festivalových dní (a večerů). Po haluzi chytáme i tradiční odchod nějakých dvouset padesáti dudáků z Edinburgh Castle. Piští píseň známou, ale jak se jmenuje opět nevím.

 “Science is the great antidote to the poison of enthusiasm and superstition.”
Adam Smith, The Wealth of Nations

Na poklidný průběh nočního veselí tu kromě policistů dohlíží i Adam Smith, další význačný skotský filozof a pionýr politické ekonomie. Jeho kniha „O původu bohatství národů“ se stala ekonomickou biblí.

eii-7@0,5x
Adam Smith v nadživotní velikosti

Jdem spát a balíme. Nebo spíš naopak, páč si matně vybavuju, že se nám druhý den ráno nedaří tak úplně dodržet čas pro checkout. Edinburgh, o němž jsem doteď věděl celkem prd, je krásné, živé, funkční, pulsující město. Jen ty místní ejly stoupají do hlavy rychleji, než by člověk chtěl.

eii-6@0,5x
Edinburgh

A zbývá poslední den.

Skotsko 2016, část 4.

[5 min.] Torridon a Elgin

Torridon is on the west coast of Scotland, 109 miles (175 km) north of Fort William and 80 miles (130 km) west of Inverness. Situated in an area well known to climbers, photographers, wildlife enthusiasts, hikers, and countless visitors from around the world, the surrounding mountains rise steeply to 3,500 feet (1,100 m) from the deep sea lochs. .. The Torridon area is widely acknowledged as having some of the most dramatic mountain scenery in the whole of the British Isles. [Wikipedie]

„His head was found on a drivin‘ wheel…“

Na dnešek je v plánu náš poslední velký – ba dokonce největší – skotský přejezd: z mlžného nitra vysočiny až dolů do Edinburghu. Paradoxně je po bezmála týdnu levostranné řízení občas nebezpečnější než první dva dny, kdy člověk za volantem  nepřetržitě myslel na to, co dělá; nyní se pozvolna sám zapíná autopilot podvědomí. Ten sice šetří psychické síly, ovšem při výjezdu z benzínky nebo otáčení auta neomylně míří do pravého pruhu, což ostatní řidiči několikrát odměňují uznalým zatroubením.

elgin
Den 5. – Trasa

Ale popořadě. Probouzíme se tam, kde jsme včera šli spát (což samo o sobě jistě stojí za povšimnutí): na velmi skotském loveckém zámečku z devatenáctého století při pobřeží torridonské zátoky.

To zahrnuje romantické okolí, velké pokoje, vysoké stropy, klasická okna, trochu té skotské sychravosti, schodiště v tmavém dřevě, extrémně pohostinné majitele a spolubydlící ze tří kontinentů, se kterými můžete poklábosit u krbu nad sklenkou whiskey. Některé zážitky jsou špatně přenosné, budete-li poblíž, prostě se tam stavte.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Torridon House

Vzhledem k poloze začíná v bezprostředním okolí Torridon House spousta horských treků. Trochu neplánovaně na jeden vyrážíme. „Tak na hodinku, no“, což nakonec udělá cirka dvanáct kilometrů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
abhainn Coire MhicNobaill

A dobré dva z nich – no nekecej – dokonce lesem, podél mnoha peřejí a vodopádů říčky abhainn Coire MhicNobaill, jednoho z milionu přítoků Loch Toriddon, která se po celé délce dravě zařezává do svahu. Koupání v ní je až na milion midges a jedno klíště velice příjemné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Nad Loch Torridon

Vycházka se ale mezi stromy neschová na dlouho, kousek výše proti proudu se už majestátně vypíná klasická skotská vysočina se svými travou porostlými štíty.

V tušení omamného výhledu na další z lochů chceme dojít za „příští“ horizont. Ten se ale s každým překročeným balvanem podivuhodně vzdaluje, jako by chtěl nenápadný horský chodníček stoupat donekonečna.

To je nepříjemné ze dvou důvodů: 1) zavání to metafyzikou, 2) nemáme na to čas. Pitoreskní horské údolí si bude muset na naše vděčné pohledy ještě nějaký ten pátek počkat. Vracíme se k zámečku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Loch Torridon

Cestou do Elginu

Lochnesská nestvůra (také Lochnesská příšera, zkráceně Lochneska nebo Nessie) je záhadný živočich, který se údajně vyskytuje ve skotském jezeře Loch Ness. Podle hlášení pozorovatelů by měl být živočich 15–20 metrů dlouhý asi s třímetrovým krkem a výrůstkem v podobě rohu na hlavě. O jeho výskytu se vedou dlouhodobé spory, stejně jako o přesném druhovém zařazení. [Wikipedie]

O chlup později než jsme plánovali vyjíždíme z Torridonu směr „hlavní město vysočiny“ Inverness. Toto správní centrum oblasti Highlands je mimojiné poblíž slavného jezera Loch Ness, které – ačkoliv připouštím, že jsem neexistenci dinosaurů v jedenadvacátém století oplakal teprve nedávno – s klidným svědomím vynecháváme. Tímto se omlouvám za matoucí perex.

Půldruhá hodina po úzké silnici skrz hory je pro místní pravidelnou splátkou za odloučenou romantiku Torridonu. Právě k Inverness torridoňané často míří za většími nákupy, úředními výkony a operacemi slepého střeva. Prý se to dá vydržet.

A pak už samotný Elgin a jeho středověká dominanta, nebo lépe řečeno to, co z ní zbylo. Úplně nejdřív mě při prvním pohledu na fotky napadly nálety během druhé světové války, ale ne – jeblo to dolů takříkajíc vlastní vahou už léta páně 1711.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Elgin Cathedral

A že to byla pořádná váha (na obrázku níže podoba katedrály z šestnáctého století, Wikipedie) a architektonický majstrštyk. Jaký asi musel být účinek takovéto stavby na prostý lid přebývající chatrčích a blackhousech…

elgin-12
Elgin Cathedral

První části celé struktury pocházejí z třináctého století. Od té doby byl chrám i s okolím několikrát přestavován, dostavován, opevňován, dobýván i dobyt a jak velí dobré móresy klasické historie, několikrát vyhořel. Tady byla prostě vždycky sranda. Jestli nakonec není něco pravdy na vtipu, že Skoti jsou kvůli bojovné povaze dodnes nasazováni do prvních linií britské armády.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Elgin Cathedral

Mimochodem je tu nejvyšší (5 metrů) náhrobek ve Skotsku. Anderson family. Ten pocit, když někdo kompenzuje víc než vy…

Úplně k zahození není ani historické centrum Elginu hned za rohem. Mimo jiné velmi solidní thajská knajpa. Začínám uvažovat, jestli v asijských podnicích končíme shodou okolností, nebo zda hraje roli jakási podvědomá nedůvěra ke skotské kuchyni. Vyzkoušíme v Edinburghu. Snad bude nabídka pestřejší než klasicky anglánské „fish and chips“.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Elgin Cathedral
Vlastní přejezd se táhne do noci a je únavný. Hledání místa na parkování v širším centru města je naopak vzrušující. Díky umístění pronajatého bytu jsme naštěstí v klasickém baru tak rychle, že si ani nestíhám příliš zanadávat.

Skotsko 2016, část 3.

[10 min] Isle Of Lewis & Harris

Jesus don’t want me for a sunbeam
Cause sunbeams are not made like me
And don’t expect me to cry
For all the reasons you had to die
Don’t ever ask your love of me.
[The Vaselines]

„Proč ??“

Čeká nás trajekt Uig-Tarbert směr Isle of Harris, což je pro suchozemce vždycky tak trochu spešl. Molo, loď, země se vzdaluje, země se blíží, dramatické mraky na horizontu, dobrodrůžo. Ale ještě lepší může být pořádná ranní telenovela:

harris
Den 3. – Trasa

09:30:45 Jdu do auta pro tašku. Otvírám kufr, pohazuju klíče, hledám tašku.

09:31:00 Nacházím tašku, beru ji ven, zavírám kufr.

09:31:01 Dochází mi, že jsem v piči temné.

Klíče jsou v kufru.

Následuje asi tak pět minut marné snahy o zen, načež se jdu Zuzky opatrně zeptat, za kolik uběhne 86 km, s neblahým tušením, že stlačit tento čas pod tři hodiny padesát nebude zrovna prdel.

Zuza ovšem s duchapřítomností levelu Expert říká, že bychom nejdřív mohli zkusit zavolat do Avisu. A taky jó; za tři čtvrtě hoďky (!) přijíždí technik, který během pěti minut otvírá zánovní, elektronikou nabitý Ford CC de facto drátem a plastovým obouvákem na boty. Svět je v pořádku. Díkybohu, že se mi to stalo v UK.

V samotném přístavu vše probíhá jako na drátkách. Nulové zmatky, už na příjezdové cestě nás odchytává pán se seznamem, na kterém nechybí naše rezervace a posílá nás čekat do jednoho z pruhů, čehož využíváme k otestování místního ejlu v hospůdce naproti.

Nalodění a vylodění je pak už vyložený balet – za patnáct minut je hotovo to, co jsem odhadoval minimálně na dvoj- až trojnásobek. Snad jen to počasí. Ještěže jsme ty treky šli včera. Ale stejně svým způsobem pěkné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trajekt na Isle Of Lewis
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trajekt na Isle Of Lewis

Po cca hodině a půl už jsme blízko. Hned z prvních náznaků je jasné, že Harris je o stupeň drsnější kus země než Skye. Kamenitější, mlžnější, temnější, s baráčkama dál od sebe. Populace cca 2000 lidí; ale jak to budeme brát – dalších 18500 žije na Isle Of Lewis, což je ovšem fakticky tentýž ostrov; Harris a Lewis se ale velmi liší charakterem krajiny a snad proto jsou pojmenovány jinak. Ani na jednom z nich však víly věnce nevijí, není z čeho .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cestou z Tarbertu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Harris

Přijíždíme do Tarbertu a hurá za volant. Během první hodiny zažíváme všech deset místních ročních období (z nichž osm je podzim), počasí se mění zhruba co kilometr. Poetiku to má, ale na víkendovou chatičku nic moc, pokud člověk není úchyl.

Jak nad tím uvažuju, mě to baví.

Callanish Stones

The Callanish Stones (or „Callanish I“, Clachan Chalanais or Tursachan Chalanais in Scottish Gaelic) are an arrangement of standing stones placed in a cruciform pattern with a central stone circle. They were erected in the late Neolithic era, and were a focus for ritual activity during the Bronze Age. They are near the village of Callanish (Gaelic: Calanais) on the west coast of Lewis in the Outer Hebrides, Scotland. [Wikipedie]

To muselo dát práce….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones

Dlouho jsem si myslel, že menhiry jsou obecně dost vzácná záležitost. Mýlil jsem se: jen ve Skotsku jich je dá se říct pokokot. Callanish Stones jsou jedny z těch nejatraktivnějších a jsou jedním z důvodů, proč na Harrisu jsme.

harris-10
Menhiry ve Skotsku

Náladu mi na chvíli lehce kazí trojice na můj vkus příliš esoterických slečen, které se při nasávání kosmické energie z menhirů kromě jiného nepřiměřeně dlouho motají v záběru. Performance ovšem naštěstí nakonec netrvá tak dlouho a dá se vydržet.

harris-12
Callanish Stones

Místní útvar je datovaný 2600-2900 př.n.l. a o jeho účelu se vedou spory. Rozestavení kamenů netvoří prostý kruh, alébrž kruh se dvěma „křídly“ a přístupovou alejí. Pěkné, ale nedej se zmást: žiletky to neostří, rakovinu to neléčí, nemá to žádný vliv na úhrn srážek.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones

Proč ne? Protože to jsou placaté šutry postavené do hlíny. Nicméně chválím ten příjemně falicky působící prostřední kus. Pořádným bimbasem ještě nikdo nikdá nic nezkazil.

Místo mimochodem není tak divoké a osaměle mystické, jak by se z fotografií mohlo zdát. Ploty a pastva a baráčky jsou roztroušené všude kolem. Akorát ve visitor centru poblíž mají zavřeno, poněvadž je neděle. Den sváteční tady ještě pořád berou vážně.

V Černotíně

Poetický překlad (na který jsem taky přišel já) pro cosi, co mě zaujalo v seznamu „10 Most Romantic Villages of the World“, jehož hrůzostrašný název mě naštěstí neodradil od další investigace. Gearrannan Blackhouse Village.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village

Blackhouse je tradiční obydlí z naskládaných kamenů s doškovou střechou. Historicky byly tyhle domky budovány už před cca tisíci lety, ovšem bez potřebné údržby celkem očekávatelně rychle podléhají drsnému klimatu a sousedům hledajícím zdroj kvalitného kamení.

Tahle vesnička samo udržovaná je a slouží jako skanzen a „hotel“; my do interiérů bohužel nenahlédneme, neboť jsme přijeli pozdě. Nicméně přespat tady by mohlo být velice kouzelné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village

Detaily přímo u zdroje. Mimo jiné se zde dá na vlastní oči vidět, kterak se tká legendární Harris Tweed.

V přiměřeně sychravém podvečeru vyrážíme na jeden z treků v okolí  (všechny vesměs vedou po pobřeží, krásnou, drsnou krajinou Isle Of Harris) a po něm na lehce předražený nocleh do Stornoway (na severské přístavní městečko mimochodem nic moc a tak nějak bez atmosféry). Zítra tu strávíme ještě dvě třetiny dne a pak hurá zpět do „hlavního“ Skotska.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle Of Harris

Monday, Monday

„I’m William Wallace, and the rest of you will be spared. Go back to England and tell them… Scotland is free!“ [William Wallace]

Víkend končí, týden začíná: pondělní plán cesty je zase o něco delší, a byť oněch 7 hodin 25 minut zahrnuje hodinu a tři čtvrtě na lodi, je to hodně. Začíná mi být líto, že mi bylo líto Avisu platit jednotky tisíc za druhého řidiče.

harris
Den 4. – Trasa

Počasí zůstává stejně jako včera takové, jaké se sem hodí. A takhle se tu dá žít. A ještě můžete mít takříkajíc na zahradě broch.

Carloway Broch

Brochy jsou (podobně jako blackhousy) fascinující dry-stone (tj. není použita žádná malta nebo jiné pojivo ve zdivu) domy z přelomu letopočtu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch

Mým největším úspěchem v tomto typu stavitelství je přidání šutru na vrcholovou mohylku na Smrku, čili z původně cca třináct metrů vysoké a podobně v základech široké stavby s dvojitými zdmi a vychytaným vnitřním uspořádáním jsem patřičně na větvi.

Je to tak h-u-s-t-ý, až jsem si musel v návštěvnickém centru za tři libry padesát koupit brožurku, ze které jsou následující pěkné obrázky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch

Mezera mezi vnitřní a vnější zdí sloužila jako schodiště, chlívky pro zvířata a větrací systém. Vzhledem k potřebě množství dřeva (které je na ostrovech poměrně vzácnou komoditou)  na střechu a patra si jej ve své době pravděpodobně nemohl dovolit každý. Někteří archeologové se dokonce domnívají, že dřevo na tyto stavby bylo dováženo ze Skotska.

Snad jenom ty vrátka jsou jak pro vrabca.

A fota s přesahem – obydlí nová z obydlí tisíce let starého. Konec a počátek, úpadek a vzestup, koloběh života, něco jako když máte v jednom záběru jetel i kobylinec. Ty jsem taky zkoušel fotit, ale mázlo se to.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sousedé

Protože jsme opět poblíž Callanish Stones, jdeme se mrknout na další menhiry (Callanish jsou vlastně 3 sajty v bezprostřední blízkosti). Do „bezprostřední blízkosti“ tohoto kruhu ale nakonec nejdeme; buď chytrý jako my, a když někde vidíš býka, jak si drbe záda o šutr, nechoď mu je podrbat sám.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones II

Macleod’s Stone and Traigh Iar

Co zbývá, když není čas na mnohahodinové tůry hore kopcom? Procházka po pláži. Pro zbytek nepříliš pozdního odpoledne míříme na Traigh Iar, jen cca patnáct minut autem na jihozápad od Tarbertu, čímž jsme se zároveň takticky přiblížili místu nalodění na zpáteční trajekt.

Na uzoučké cesty jsme už zvyklí a pláže jsou tu překvapivě pěkné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Traigh Iar
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Traigh Iar

Různě po okolí se zase pasou ovečky. Nejde si nevšimnout, že většina je obarvena modrým, zeleným nebo červeným sprejem (některé všemi třemi a to je správný punk), zřejmě aby si je místní poznali v případě, že třeba přeplavou z ostrova na ostrov. Co víš, ovce je dobrý plavec. Ale nevydrží.

Přes travnaté pahorky pokračujeme až k nedalekému MacLeod’s Stone. Cool. Tohle se ani moc neokouká. I tady dost možná původně stály kameny v kruhu. Později se z nich asi staly překlady v blackhousech nebo broších.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Macleod’s Stone

Zuzka se pomocí větrovky zkouší opřít o vítr a daří se jí to, což mě přivádí k revizi nápadu vyzkoušet si tu překvapivě pěknou pláž. Takže tradá do Tarbertu na trajekt zpět na Isle Of Skye.

Harris Tweed

Poněvaž jsme přijeli s předstihem, jdeme si Tarbert vyfotit z přilehého kopce a zašopovat do jedné z přístavních prodejen Harris Tweedu.

„Harris Tweed is a cloth handwoven by islanders at their homes in the Outer Hebrides of Scotland, finished in the Outer Hebrides, and made from pure virgin wool dyed and spun in the Outer Hebrides.“ [Wikipedie]
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Tarbert
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Harris Tweed Shop

Pokud máte pro tweed slabost jako já, je „Harris Tweed Shop in Tarbert“ ráj pozemský. Tweedová saka, čapky, čepice, rukavice, šály, aktovky, kabelky, peněženky a kdo ví co všechno. Zcela odolat pochopitelně nešlo.

Projížďka jen tak navečer…

Trajekt zpět na Skye je stejně bezproblémový jako ten první a moře prostě má skoro vždycky něco do sebe. Jelikož velryby vyhlížíme marně, uvažuju, jestli jsme tu na ně dost na severu. Zjišťuju, že nevím, asi jsem v hodinách biologie nedával dost pozor.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Kilt Rock

Po vylodění nám bohužel zbývají ještě celé dvě hodiny autem a v ideálním světě by silnice zcela jistě byla rovnější. Pro zpestření alespoň krátce zastavujeme u Kilt Rocku.

Kilt Rock je vodopád trochu jako z emerického národního parku, který bych tu úplně nečekal; potenciál obrovský, bezprostřední pocity nicméně neutrální – bylo by to lepší z lodi a je konec dlouhého dne.

Krev do žil nám ale dolije západ slunce. Stmívání v severozápadním Skotsku je prostě spektakulární.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Scottish Sunset
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Scottish Sunset

Skotsko 2016, část 2.

[7 min.] Isle Of Skye

Pakomárec skotský je druh malého létajícího hmyzu, který žije převážně v močálech a mokřinách severozápadního Skotska. Zde jsou označováni jako midges. Wikipedie

Auchtertyre, malinká vesnička na dohled od Isle of Skye. První dojem z ní je silně ovlivněn seznámením s pakomárci alias midges. Midges jsou malé mušky aktivní hlavně ráno a v podvečer zejména poblíž vody, která je tady úplně všude.

Hejno se na člověka vrhne tak, že jich nejdřív pár desítek vdechne aby dalších pár desítek zabil přejetím dlaně po zátylku. Já si přejedu i vyjmenovaná slova po K a nasazuju kapuci. Zuzku to netrápí, zřejmě se nachází mimo jejich čichové spektrum.

lightroom-2
Den 2. – Trasa

Dost haluzoidní sehnání ubytka  přes AirBnb dává zřejmé poučení pro příště: najít volný hotel přímo na Skye necelé dva týdny před příjezdem je prakticky nemožné.

Ono se není až tak čemu divit, pokud budete na netu hledat zajímavé lokace ve Skotsku, hodně jich pravděpodobně padne právě na Skye. Dlužno dodat, že po právu, je to fakt krásný kus země.

V necelých dvou dnech nelze stihnout všecko, náš výběr se tedy zužuje na dvě místa: Neist Point Lighthouse a Quiraing. To první je ikonický maják na severozápadním cípu ostrova. To druhé vyhlídkový kopec na opačné straně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Eilean Donan

Ale úplně zrána, ještě před snídaní, nedaleký Eilean Donan, strategická pevnost na malém ostrůvku u pomyslného trojmezí tří jezer (Loch Duich, Loch Long, Loch Alsh). Nejstarší struktury ze třináctého století, ovšem současná podoba dána především rekonstrukcí z dvacátých let století dvacátého, na jehož počátku byl hrad v troskách. Pecka největší, nemít další program, vydržel bych tu zevlovat hodiny.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Eilean Donan

Dovnitř se nepodíváme, protože je ještě před snídání. Nijak zvlášť nás to nemrzí – jednak tu takto brzy není moc lidí a jednak je téměř jisté, že interiér hradu už vnější pohledy na něj nemůže překonat. Což, mám někdy dojem, nakonec platí pro většinu hradů.

Na Isle Of Skye

Poslední zastávkou při cestě na Skye je Kyle of Lochals. Odtud byl relativně nedávno (roku 1995) vybudován most, který ostrov propojuje s “pevninským” Skotskem – Skye Bridge.

Během první sezóny po otevření narostl provoz mezi Skotskem a Skye o třetinu, kvůli intenzivním protestům proti vysokému mýtnému (11 liber pro všechny včetně místních), kdy mnoho lidí prostě odmítalo zaplatit, se ale most stal politickým tématem. Od roku 2004 se po něm jezdí zdarma.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Kyle of Lochals a Skye Bridge vzadu

Je vcelku jasné, že celkový dojem dne bude silně závislý na nevyzpytatelném počasí. Ještě předevčírem nám v Horseshoe Innu na baru místní téměř omluvně říkali, že to nebude nic moc, nakonec ale máme – jak by řekl Zdeněk Troška – z pekla štěstí: k ránu není po včerejší slotě ani památky.

Ba co víc, okolo odpoledne mi bude i trochu líto, že opalovák zůstal v kufru. Další z mnoha variací skotského léta.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sligachan
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sligachan Bridge

Skye jsou hlavně nádherné zelené hory a ovce. Na papíře cirka tisíc výškových metrů přílišný respekt nebudí, realita je ale mnohem dramatičtější. Místní pohoří jsou regulérní Tatry, navíc s ještě divočejším počasím.

A vlastně ještě cesty. Spousta cest na ostrově má jediný pruh a vyhýbat se při obousměrném provozu dá jen na pláccích k tomu určených. Těch je naštěstí dost, v exponovaných místech až cca pět na kilometr.

Člověk tak výborně pocvičí řazení 1-2-3 (což je levačkou určitý kumšt) a zamávání protijedoucím řidičům na znamení kvalitní spolupráce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cesta na Neist Point
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Poblíž Neist Pointu

Neist Point Lighthouse

A na těchto majestátních útesech se tyčí Neist Point Lighthouse, jeden ze symbolů ostrova i celého Skotska. Poprvé rozsvícen v roce 1909, dnes plně elektrifikován a ovládán vzdáleně. Jako každý si fotím nejklasičtější záběr na něj; mimojiné se tu nacházíme na nejzápadnějším cípu Isle of Skye.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Neist Point Lighthouse

Vyrážíme odsud na cca 11-ti kilometrový trek po pobřeží. Mapka níže je z naprosto boží stránky. Na několika místech si svůj adrenalin na skalách užívají lezci, vyjma lan a sedáků vybaveni i síťkami na obličej, samo kvůli už zmiňovaným muškám.

Až na mušky jsou tu – jako nelezec hádám, že „pokud právě neprší“ – pro lezení ideální podmínky, desítky metrů vysoké útesy se táhnou kilometry a kilometry.

lightroom-15
Trek od Neist Pointu

Nedaleko odtud malebným zeleným údolíčkem rezonuje zoufalý nářek beránka, který se rohem zamotal do plotu tak blbě, že nejenže nemůže ven, nemůže v podstatě vůbec nic.

Hned mě kreativně napadá, že se znehybněnou ovcí by mohl být kopec srandy, nakonec ale mám zakázáno byť i jen fotit s poznámkou o parazitování na cizím neštěstí. Ááááááá. A co jako? Nepodpořen emočně silným vizuálem je tak příběh o úspěšném vyproštění takový sušší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye

Jinak ovečky jsou tady všude a jsou tady happy. Máte-li naprd karmu a malé povědomí o tom, co si počít s příštím životem, neváhejte ani minutu.

Po cca dvou hodinách se blížíme zpět do civilizace, čímž myslím pár roztroušených baráčků a onu jednokolejnou asfaltku, po níž jsme přijeli. Mimochodem – tam, kde asfalt není, může být dost mokro.

Na už zmíněném webu je každý trek ohodnocen jednou až pěti kapradinkami, což pokrývá rozpětí “sucho” až “vemte si šnorchl”. Tři kapradinky znamenají, že místy bude bažina cca po kotníky. Ale jde to i vysoko nad kolena, jak nám barvitě vylíčí pár mladých Čechů, kteří na Skye vyrazili natěžko. Na kapradinky pozor.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye

Po krátké procházce zpět k autu jedeme dál směr Quiraing krajinou, která jednoho prostě musí bavit. Po cestě míjíme i Uig, maličký přístav, odkud nám zítra po poledni vyplouvá trajekt na nedaleký Isle Of Harris.

Vyjma Harrisu se coby suchozemci těšíme i na cestu lodí jako takovou. Booknout lístek bylo mimochodem asi tak těžké jako objednat si pizzu, viz například tento web. Z hlediska plánování výletů žijeme v nádherné době, kdy se dá v podstatě vše zařídit předem z gaučově rozleželého pohodlí obývacího pokoje. Pokud tedy neplánujete dejme tomu cestu kolem světa na koloběžce, to by byl pochopitelně jiný příběh; srovnání se týká možností, jaké měla, nebo spíše neměla, ještě generace našich rodičů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cestou zpět z Neist Pointu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Uig

Quiraing

Quiraing patří mezi nejfotografovanější přírodní scenérie Hebrid, vzhledem k špatnému počasí a odlehlé poloze však není zatížen masovou turistikou. [Wikipedie]

Jo. Ačkoliv těch turistů tu je na podvečer ještě relativně dost. Ne, že by to něčemu vadilo, poněvadž chytáme posledního fleka na maličkém parkovišťátku a vyrážíme na další trek – pro beskydské horaly nic velkého, jen tak protáhnout lejtka.

lightroom-28
Trek na Quiraing

Je to dobrý test na to, jak se na Skye asi trekuje: nahoře jsme za cca třičtvrtě hodiny, ovšem na celkem skromné, třistačtyřiceti metrové převýšení je to do strmého travnatého srázu docela dřina. Za deště, o který tu asi v libovolném ročním období nebude nouze, by to mohlo být dost problematické.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Quiraing

Všude kolem Atlantik, jak jinak. Tam někde za vodou je Nashville (dobrá, v těchto zeměpisných šířkách spíš Newfoundland. Ale na to nemáme pěknou písničku). A nemusí bejt zpáteční. Jestli ten fór nechápete, nic se neděje. Je napůl pubertální a napůl muzikantský, což ho bohužel de facto vyřazuje z kategorie univerzálně uplatnitelného humoru.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Quiraing

Je tu krásně, i když se druhá polovina trasy stáčí do stínu, větřík ztrácí skráním příjemnou teplotu a soumrak probouzí – surprise, surprise – mračna pakomárců. Svižným krokem před nimi úspěšně zdrháme, Zuzka mě zdraví známym gestom a druhý den se chýlí ke konci.

Před návratem do Auchtertyre nás ještě čeká už druhá indická večeře v Kyle. Bo po desáté večer mají i tady otevřeno už jen Asiati.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trek okolo Quiraingu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Zuzka
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Mraky nad Skotskem

Skotsko 2016, část 1.

Mull of Kintyre

Oh mist rolling in from the sea,

My desire

Is always to be here

Oh Mull of Kintyre

[Paul McCartney]

Katowice-Glasgow

Nikdy předtím jsem z Katowic neletěl; nicméně důvody, proč spádovým letištěm pro Slezsko jsou ony a ne Mošnov jsou tyto: širší nabídka destinací, nová dálnice až k letišti (cca hodina deset z Ostravy velmi pohodovou jízdou) a mj. i 90% (jo, devadesátiprocentní) sleva na parkování pro auta se zahraniční (českou či slovenskou) SPZ. Týdenní parkovné cca 30 metrů před terminálem nás tak vyjde na 14 PLN (~ 90 CZK).

Auto od Avisu s volantem vpravo. Zánovní Ford CC, 9188 CZK na týden. Během první hodiny dva tři vcelku nevinné incidentíky, při kterých levá kola lížou škarpu nebo patník; celkově vzato ale ježdění nalevo není až taková hrůza. Více stresující jsou překvapivě úzké jízdní pruhy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hotýlek

A po dvou hodinách jízdy konečně Horseshoe Inn, venkovský hotýlek na přespání severně od Glasgow. Genius loci funguje; kor když se vám  hned první den podaří přinakopat se v hotelovém baru s partou místních. Začátek dobrý.

Ozvěny doby železné

“Of all the small nations of this earth, perhaps only the ancient Greeks surpass the Scots in their contribution to mankind.”
Winston S. Churchill

Program prvního dne je trochu rozbitý a poskládaný spíše z jednotlivostí. Toť jeho trasa: ambiciózních 297 kilometrů se čtyřmi hlavními zastávkami po cestě. Řídím celkem rád, ale není to úplně málo, tak uvidíme.

01-01-trasa
Den 1. – Trasa

První zastávkou je Kilmartin, malebná vesnička jen kousíček na sever od Horseshoe Innu, v jejímž bezprostředním okolí se nachází hned několik (třistapadesát) monumentů z doby bronzové až železné. Což já vám nikdy nevím, jak mám přesně datovat.

Níže Zuzka úpěšně photobomuje jeden z nich, Nether Largie Mid Cairn. Nether Largie Mid Cairn je v podstatě moc pěkná… hromádka šutrů. Fakticky vzato “hrobka někoho významného” – Cool enough. Dnes se kolem pasou krávy. A ovce. A koně. Asi jsme fakt na venkově.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Zuzka před Nether Largie Mid Cairn
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Nether Largie Mid Cairn

Mají tady dost cool základní školu. Být v Midsomeru, inspektor Barnaby by se tu dozajista vyřádil. Ne, že bychom to těm dětem přáli – obecně je lepší, když je indicií třeba otisk prstu, vzorek DNA, záznam bezpečnostní kamery a tak, prostě cokoli, jen ne další mrtvola.

Děti i paní učitelka se kolem nás dvakrát proženou když korzujeme mezi místními pamětihodnostmi. Páteční ráno zřejmě začíná hodinou tělocviku. Inu proč ne, tráva je zde zelená a vzduch vlahý.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Základní škola v Kilmartinu

Mají tu taky pár (doslova, asi dva) menhirů. Zuzku zmátly – jak vidí něco velkého, pevného, krásného, myslí, že jsem to já. Já stojím opodál a poprvé, poněkud nemotorně, vytahuju pláštěnku. Později během dne se nicméně tento úkon stane naprosto rutinním, aneb dobro došli u Škotskoj.

A konečně jen cirka deset minut vzdálený dost cool kostelík s dost cool hřbitovem. Náhrobky i stovky let staré navozují úplně jiný pocit historické kontinuity než má krchov dejme tomu v Čeladné. Co naděláš.

Carnasserie Castle

Druhá historická zajímavost je oproti kilmartinským kamenným hrobkám přece jen mladšího data: je jí malebná ruina hrádku Carnasserie, který nechal v šestnáctém století postavit biskup John Carswell.

Jeho pohnutou historii jsem příliš nestudoval, vím hlavně to, že se dá naprosto bombasticky vyfotit. Kdo chce vidět, jak moc, nechť hledá na Pinterestu, mně jemně mží a rozptýlené světlo na mracích slévá oblohu do bílého mléka. A kromě toho je to taky rukama.

Dnes je hrad do jisté míry udržovaný a dá se jím prolézat; vystoupat na hradby, odkud někdejší obyvatelé vyhlíželi nebezpečí, projít kuchyní, v níž pekli chléb. A nakouknout do kamrlíku, kam se chodili vysrat; nutno dodat, že odpadní šachta sofistikovaně vede kamsi dolů pod hradby.

Atmosféra dávných časů tu zkrátka dýchá ze všech koutů.

Cesta dále na sever dává poznat jednu z mnoha variací skotského léta. Vítr je o něco svižnější a silnice se obtáčí kolem nespočet lochů a kopců, jenž se od vody strmě zvedají. Po úzkých druhotřídkách lze z „hlavního tahu“ odbočit ke Clachan Bridge.

To je kamenný mostní oblouk z osmnáctého století, konstruovaný tak, aby pod ním mohla projet menší loď. Je používán dodnes i pro auta a říká se mu taky Atlantic Bridge, poněvadž volně vzato “překlenuje Atlantický oceán”. Hodně volně.

V kontextu celého Skotska nenápadná záležitost, ale vypadal dobře na snímcích jiných lidí, tak jsme tady. Je to ok, neboli: kdybychom sem nejeli, celkem nic by se nestalo.

Vlak Harryho Pottera

Po další zhruba hodině a cosi na sever projíždíme skrz Fort William, na letmý pohled velmi atraktivním městečkem při úpatí masivu Ben Nevis, který je s třinácti sty pětačtyřiceti metry nadmořské výšky nejvyšší horou Skotska i celé Velké Británie. Téměř jistě by šlo o zajímavější zastávku než Clachan – plánování zkrátka nikdy není ideální, což v tomto případě platí hned dvakrát: páteční dopravní špička nás tu zdrží téměř o hodinu.

Nicméně po čtyřiadvaceti kilometrech západním směrem je tu konečně Glenfinnan Viaduct, stále funkční vlaková trať zasazená do dramatického panoramatu vysočiny okolo Loch Shiel.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Glenfinnan Viaduct

Dvakrát denně tudy dokonce projede stará souprava s parní lokomotivou a to musí být teprve pokoukáníčko, kor pokud náhodou jde přímo o expres z Bradavic (Zjistil jsem to až ex post, nicméně se zde opravdu natáčelo).

My bereme zavděk poněkud všednějším dieselovým motoráčkem a jdeme se projít. Zase se nám udělalo hezky, takže kdo byl líný se přezouvat, jde celou cestu v teniskách a je mu moc fajn.

Voda má stejně zajímavé vlastnosti – když to nejde skrz pláštěnku nebo bundu s membránou, vyvzlíná (krásné to slovo) vlhkost odspoda po kalhotách tak důkladně, že je převlečení do suchého podobně příjemným zážitkem jako samotný výlet.

Ale co, stejně to tu má koule. Příště i s lístkama na tu parní mašinu. Navíc definitivně horalsky se rozpršelo až když jsme sedli do auta a vyjeli na Auchtertyre, kde máme rezervované ubytování pro další dvě noci. Přes všechnu mlhu a déšť kouzelná projížďka přes hory.

Zítra nás čeká Isle Of Skye.