Yellowstone (2012), část 1.

[7 min.]

Tři dny není zrovna moc, ale mrknout se v rámci služebky do jednoho z nejkrásnějších parků na světě je geniální i tak. V noci přilétáme z Chicaga do Bozemanu v jižní Montaně. Dost „Yellowstone“ je už bozemanské letiště, provinční, ale velmi sympatické, s různými zvířaty i částí konstrukce vyvedenými ve dřevě. A pak cca dvě hoďky hertzovským autem do West Yellowstonu na nocleh.

2012-05-17-08-09-12
Hibernation Station

Možností ubytování je poblíž Yellowstonu přehršel. V půlce května, před hlavní sezonou, nebude ani takový problém nejaké sehnat. Nicméně nepochybujte ani na vteřinu, že si ho krvavě zacálujete, a to nejen v případě Hibernation Station, chatkové osady pár minut jízdy od západní brány parku (bez auta se lze samozřejmě rozumně pohybovat nelze). Jde to i levněji, ale má to svá úskalí – stan, přičemž tábořiště mají omezenou kapacitu a může vás překvapit medvěd, nebo větší vzdálenost od parku.

2012-05-17-09-54-09
U západní brány

Yellowstone byl ustanoven roku 1872 a je tak prvním národním parkem na světě. Jedinečnost mu dodává poloha nad kalderou největšího světového vulkánu – nachází se zde polovina světových geotermálních jevů, takže kouř stoupá z kdejaké díry u cesty. Semotamo teda i z nějaké díry NA cestě, což shledávám lehce znepokojujícím, ale tak tu prostě život chode.

img_0933
Roaring Mountain

Jedná se vlastně o náhorní plošinu ve výšce přes 2000 m.n.m., což má očekávané dopady na klima. Štíty okolních hor stoupají až do rozmezí 2700-3400 m.n.m

Fire In The Hole!

Parkem protéká mnoho řek; nejzajímavější je Yellowstone River, na jejímž toku se nachází Velký kaňon, spousta vodopádů a peřejí. Prvního dne ale putujeme proti proudu jednoho z jejích přítoků, Firehole River.

2012-05-18-09-22-55
Firehole River

Jakkoli jsou na ní k vidění malebné kaňony, peřeje, vodopády a tůně vybízející ke koupání, hlavní atrakce v jejím bezprostředním okolí jsou jiného druhu.

img_0930
Firehole Falls

Výše po toku Firehole River se totiž nacházejí ty nejzajímavější z už zmíněných geotermálů. Oblast Geyser Basin je členěna na Horní, Střední a Dolní, což implikuje 3 zastávky na cestě autem a procházení okolo kýčovitě krásných scenérií po dřevěných chodnících. Terén samotný je jinak zrádný, co se jeví jako pevná zem je mnohdy jen tenká krusta nad vařící vodou nebo bahnem.

2012-05-17-13-53-57
Jedna z mnoha krasových tůní

Naprosto jasný a nezvratný důkaz existence obra Koloděje: šel tudy a coby rodilý Čech samozřejmě kašlal na předpisy.

2012-05-17-14-06-01
„Kolodějova šlápota“

Všem barvám okolo je občas tak trochu těžké věřit, nicméně tak to prostě je; příroda místní nebe, půdu i porost poněkud přesaturovala.

img_0831
Nedaleko Old Faithful

What’s the Story? (což je v souvislosti s obrázkem níže samozřejmě narážka na album a píseň svého času slavné přeslavné britpopové kapely, jak budou dobře vědět především, smím-li to tak říci, dříve narození).

img_0833
Morning Glory Pool

I z těchto míst jsou bohužel pravidelně odstraňovány kilogramy mincí a odpadků. V době naší návštěvy ovšem čisto.

img_0834
Morning Glory pool

Old Faithful a ti druzí

V centru Upper Basin setrvale klokotá jedna z největších atrakcí parku, možná nejznámější gejzír na světě Old Faithful. „Starý spolehlivý“ není nejstarší ani nejvyšší, věren svému jménu ovšem chrlí pravidelně každých 90 minut, což pro většinu jeho místních kolegů zdaleka neplatí; některé jsou aktivní jen několikrát za století.

V konečném důsledku se tento fakt hodně podepisuje na bezprostředním okolí, jež je masově turistické až to bolí. Což ovšem nic neubírá té až dětské radosti, co člověka zachvátí, když to konečně vypukne. Smysl pro drama za sto bodov.

img_0852
Old Faithful

O kousek níže, tedy víc Middle, tedy severněji, aby se to pěkně rýmovalo, maluje barvami přímo lautrecovskými Grand Prismatic Spring, prý nejfotografovanější termální atrakce Yellowstonu. Horká voda tu vyvěrá ze čtyřicetimetrové hloubky.

img_0880
Grand Prismatic Spring

Nejkrásnější pohled na něj je z pahorku hnedle vedle, jenomže na trek bohužel tentokráte nemáme čas. Krom toho, počasí se dramaticky mění každou zhruba čtvrthodinu a začíná být fuška svlékat a znovu oblékat všechny ty vrstvy. Vizuálně nejlepší jsou tedy ony temné bouřkové mraky, mohu-li si vybrat.

Horká voda z Grand Prismatic přiživuje právě Firehole River, která se vlévá do Yellowstone River, která se vlévá do Missouri, která se vlévá do Mississippi, která se vlévá do Mexického zálivu (!), který je odtud opravdu zatraceně daleko. Ale o impozantním povodí Mississippi a tom, jak tahle gargantuovská řeka sbírá vodu pomalu z celé Ameriky zase někdy jindy.

img_0889
Firehole River u Grand Prismatic Spring

„What to Do If You See a Bear“

Hned první den máme poměrně velké štěstí na divoká zvířata. Ta jsou na první pohled velice krotká, následkem čehož je počet zraněných návštěvníků každoročně poměrně vysoký. Intuitivně jde hlavně o medvědy, ze kterých má ovšem většina lidí vcelku pochopitelně respekt. Ošklivě nakopat do zadku vás nečekaně může i něco tak ladného, něžného, krásného, jako laň.

img_0927
Jsem v pohodičce, ale moc mě neserte.
O stavech leták hovoří zhruba takto:
Cougars ………………..20
Wolves ………………..150
Grizzlies………………200
Bighorn Sheep………500
Pronghorns…………..500
Black Bears…………..700
Moose…………………700
Mule Deers…………1,000
Bison………………..4,000

Elks………………..10,000

img_0921
Bizon americký

Nejlepší v tomto směru je první setkání s bizonem. Je to tedy opravdu majestátní zvíře. Majestátně kráčí uprostřed cesty a zastavuje dopravu, majestátně se pase, majestátně žvejká a majestátně kadí. Protože je stále ještě zjara, je k vidění i spousta bizoních telátek, která jsou pro změnu tak nějak přiměřeně srandovní.

První den se vyvedl náramně.  Zítra se chystámě za „ještě více“ zvířaty do Lamar Valley.

 

Niagara Falls (2011)

[7 min.]

Květnový, horký, ale hlavně volný víkend na další služebce do Ohia vybízí k výletu. Tentokrát si jedeme takříkajíc odškrtnout takové to povinné. Niagarské vodopády.

1
Trasa Canton – Niagara Falls

Dostat se z Ohia k Niagaře vyžaduje cca 4 hodiny na jeden směr, automobil, a v případě, že tento není vybaven tempomatem, cihlu. Jede se totiž zvolna, dlouho a rovně.  A vlastně ještě nějaké drobné, v cestě totiž občas stojí mýtné brány. Žádná komplikovaná elektronika stylu Kapsch: v kaslíku sedí pán, který řekne „3 dolary“, načež mu dáte 3 dolary. A je to. Everybody’s happy.

Celá cesta se táhne podél Erijského jezera, takže spousta kolemjedoucích trucků za sebou táhne člun. Takové to rodinné brouzdání šestadvaceti tisíci čtverečních kilometrů nejjižnějšího z Velkých jezer tu asi bude oblíbeným zpestřením soboty.

Míjíme Cleveland, míjíme Erie a projíždíme de facto skrz Buffalo, takže krom jiného můžu říct, že jsem koutkem oka zahlídl město, kde to tenkrát Hašan tak čapal.

Niagara Falls

A nedaleko za ním, úplně přesně na hranici s Kanadou, už malé, leč velkým vodopádem proslavené, městečko Niagara Falls. Dřevěné domky s verandou jsou všudypřítomné, stejně jako Indové (…u nichž si kladu otázku proč?). Jakoby nahodile rozvěšené telegrafní dráty hrajou to nekonečně dlouhý, monotónní blues a z obláčků vodní tříště na obzoru je zřejmé, že už tam budem.

Je to tak; kdo čekal nedotčenou divočinu s medvíďaty, bizony a Tarzanem, jako třeba já, je zklamán. Niagarské vodopády jsou de facto ve městě. Alespoň z části je obklopuje pečlivě udržovaný park, nicméně až na vodopád samotný je to asi jako kdyby člověk zapadl do Komeňáku při jarním tání. 

Čili k povšimnutí nám zbývá především vodopád samotný. A na ten se dá říct – jo, má to svoje.

Tudy se kdysi řítil David Copperfield jisté smrti vstříc, oči zavázané, údy k vratkému voru připoutané, ještě dnes vytřesu popcorn na triko, když si vzpomenu, jak vor padal přes okraj. David se naštěstí za chvíli přiřítil nedbale zavěšen do provazového žebříku pod helikoptérou.

My se do větších akcí pouštět nebudeme; helikoptéra by třeba taky nemusela přiletět. Nakonec – několik tisíc kubíků vody za vteřinu padajících do padesátimetrové hloubky je dostatečná šou. Kor když se dá až k hraně dojít po asfaltu tak na metr. Díkybohu za masivního zábradlí.

10
Horseshoe

Horseshoe neboli Podkova, největší ze tří vodopádů, pod kterým na kanadské straně Nikola Tesla postavil vodní elektrárnu, za což ho na americké odlili z bronzu, je de facto permanentně zahalen v mlze vlastní vodní tříště. Z vodopádu samotného není seshora nic moc vidět. Blíž nejdu, ještě by mi navlhl můj laciný fotoaparát.

11
Pod vodopádem

Za to sjet si zdviží dolů pod vodopád se přes frontu sakra vyplatí! Za slabých 11 dolarů výborná investice a kravál jak na koncertě Motorhead. Můj fotoaparát přece jen navlhne.

Na ptáky, kteří mají hned vedle hnízdiště a beze studu tu sedí na vejcích (žádné dvojsmysly, opravdu sedí na vejcích, aby ta vejce byla teplá), jsme sice krátký, ovšem ochrání nás před nimi, jakož i před vodní tříští, žlutá pláštěnka, která coby součást vstupenky halí skoro všechny od hlavy po paty.

Impresivní, ne že ne. Niagára opravdu hučí temně, skoro jako Ostravica. Celkem mě baví motat se pod vodopádem tam a zpátky dobrou půlhodinu.

Při cestě zpět k Duhovému mostu je třeba se kousek vrátit parkem a projít kolem prestižně vyhlížející skleněné kostky, ze které se ovšem vyklube indická tržnice. Jde o zajímavý retro zážitek vracející člověka o 20 let zpět na pouť do Pržna. Indům evidentně nesmí do krámu nic, co není z průhledného plastu a má míň než deset barev.

16
Souvenir City

Proč mě nevaroval transparent Shopping Centre / Souvenir City?

Dá se tu i najíst. Na indický zůsob, tedy rukama. Dávka kari bude dozajista poctivá, ale vzhledem k určité vysokohorské přirážce si nechám zajít chuť. O to rychleji jsme na mostě. Je to vlastně jen takový pokus, protože do Kanady je pro našince potřeba vízum, kterým nedisponujeme.

Á voila – pohled z kanadské strany. Sympatická, přísně se tvářící policistka sice pas prohmatává, jako by byl falešný (v kterémžto případě bych za něj ovšem kdysi dal víc než 600 Kč), po pár otázkách ale potřebný štempl uděluje. Dostat se do Kanady bez víza? Říkejme tomu třeba „sex-appeal“. Alespoň tak jsem se rozhodl si to zapamatovat.

Ještě lepší Niagara Falls

Z kanadské strany jsou vodopády jako na dlani – lze si pořídit ultimátní selfie s Niagarou v pozadí. Všechno vím, všude jsem byl, ale natřít si držku opalovacím krémem – to ne. Ještě ten den večer toho budu lehce litovat.

20

Velká jezera i Niagarské vodopády jsou pozůstatkem ústupu ledovce během poslední doby ledové. Aneb nejkratší cestou z Erijského jezera do blízkého jezera Ontario. Průměrný průtok 110.000 kubíků za minutu. Za posledních 10 tisíc let prý eroze způsobená vodní masou posunula hranu vodopádu o 11 kilometrů. V současnosti už není tak výrazná díky regulacím horního toku Niagary pro energetické účely.

23
Z Kanady

„A to jsem si jednou takhle koupil jachtu a sjel na ní Niagarské vodopády…. PROTI PROUDU“…

No nic, zanechme tohoto sily hjumr, ve skutečnosti cca pět lodí, které se všechny jmenují Maid Of The Mist, míří těsně pod horseshoe. Vypadá to lákavě, ale kdo ví, co by mi zas dali za pláštěnku.

Úprava i pořádek opět perfektní, nicméně na kanadské straně je městečko překvapivě mnohem komerčnější. Břeh řeky a parčík by ještě šel, nicméně ulice okolo jsou už vyloženě Vegas. Mléčné bary, strašidelné hrady, ruská kola a další podivuhodné atrakce.

Při pohledu na poutač níže jsem se nejdřív zděsil, že vidím v kečupu namočený penis (vlastně dva); naštěstí se ukázalo, že jde o páně Drákulovy zakrvavené tesáky a tudíž půjde o atrakci klasicky hororovou a nikoli groteskně perverzní ála Rammstein.

29

Bird Kingdom

Bratru sto metrů za hranicí je veliké ptákolárium. Ne až tak lákavé jako tropičtí motýli, kteří jsou údajně k vidění 3 míle odsud, ale jiná možnost nebude, den se krátí.

A nakonec pěkné. Opeřenci jsou ochočení, volně puštění, relativně chytře koukají a nejsou skoupí na slovo. Například tadyhle Jojo se sice tváří, že neumí do pěti napočítat (což pravděpodobně opravdu neumí), ovšem po krátkém přemlouvání slečně pečovatelce zazpíval (včetně textu) takovým způsobem, že by ho všici moji kamarádi hned brali do kapely. A zkuste si tipnout, namísto koho.

33

Kurice se pustivice do palice kukurice…

Bo tak život chode.

Určitý odstup mi dovoluje Niagara Falls zhodnotit lidově demokraticky v kontextu „celé“ Ameriky. Tedy: je to ok. Není to průser a není to bomba největší. Jako výplň volného víkendu více než dostačující, nicméně letět sem (dejme tomu) jen kvůli tomu nebo především kvůli tomu se zcela určitě nevyplatí. Parky amerického středozápadu toho nabídnou stokrát více. Ale to už jsme v poněkud jiném příběhu, na který je třeba si nějaký ten čásek počkat.

Minimálně do roku 2012.

37

 

 

Izrael (2011), část 4.

[7 min.]

Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost. [Žalmy 137, 5-6]

Těžko hledat město, které zakusilo více zásadních střetů než Jeruzalém. Dobývání, vraždění, boření a přestavování se zde během staletí opakovalo znova a znova a výsledkem je akvárium až po okraj plné atraktivní, leč poněkud třaskavé kulturně-národnostní směsi: abrahámovská náboženství v malém vápně na hřišti, kam omylem vyběhly všechny mančafty najednou a kde je každý gól vlastní.

Což nic nemění na tom, že z Olivetské hory je na město úchvatný pohled. Zlatá kopule = Skalní dóm. Šedá kopule = Al-Aksá.

51
Jeruzalém z Olivetské hory

Kámen z hory Olivetské

Hroby na židovských hřbitovech jsou na všech kontinentech orientovány tak, aby se z mrtvých povstavší Žid díval směrem k Jeruzalému. Zmrtvýchvstání bude dle proroků jedním z průvodních jevů příchodu židovského mesiáše, který má na cestu k Jeruzalému vyjít právě odtud, ze západního svahu Olivetské hory. Zdejší židovský hřbitov je největší na světě; kdo by nechtěl na takovou šou místo v první řadě.

52

A na jejím úpatí Getsemanská zahrada, nebo spíš to, co z ní zbylo. Dříve olivovníky pokrývaly celou horu. Přeživší kusy jsou velice staré, dva tisíce let zpátky však jejich paměť nesahá. Tak či onak, velikonoční příběh je zahrady samozřejmě plný a vice versa.

I režisér Norman Jewison do ní umístil hned několik stěžejních kusů svého opusu (v souvislosti s nímž by se samozřejmě neslušelo nezmínit jména Andrew Lloyd Webber a Tim Rice).

53

Základní kámen světa

Starý Jeruzalém má neskutečnou atmošku. Šperky, šátky, koření, pistácie, chalva, zmrzlina, turecký med, mosazné svícny, arménští kněží, piety z cínu, kožené kabelky, sluneční brýle, paměťové karty, orientální fastfoody mezi zastaveními Křížové cesty, Coca-cola, švýcarské hodinky, izraelští policisté…

55

…trička s nápisem „Fuck Google, ask me“, zástup Kristů z olivového dřeva a tisícihlavý dav procházejících, který se úzkými uličkami proplétá jako nekonečný had. Když se u něčeho zastavíte, obchodník vás bude milovat. Lidi za vámi nikoli. 

A samotná Via Dolorosa? Jen pokud opravdu chcete věřit. Současná podoba trasy se ustálila v osmnáctém století.

Nezpochybnitelnou autenticitu oproti tomu má Zeď Nářků.

Je jediným pozůstatkem Chrámu, nebo spíše opěrné zdi jeho podesty. Rozdělíno na mužskou a ženskou část, aby to bylo košer. Imho nejzajímavější, nejatmosféričtější místo města.

Ani zde nechybějí vojáci. Do armády chodí Izraelci po dokončení střední školy; jak muži (3 nebo 4 roky) tak dívky (18 měsíců). Výjimku tvoří neloajální ortodoxní židé. Většinou Vás tak na check pointech kontrolují teenageři, nabito ovšem mají samozřejmě ostrými.

59

Vyhnout se službě takzvaně „na modrou“ lze, ale není to výhodné společensky ni daňově. Teprve po vojně Izraelci studují vysokou školu, přičemž na nejlukrativnější obory (medicína, práva) je potřeba dosáhnout velmi dobrého výsledku ve všeobecných (a údajně dosti náročných) testech. No vida. U nás vojna žádná a nářky kvůli státní maturitě.

Ortodoxních židů je v Izraeli cca 15-20%. Většina z nich, zhruba 60%, nepracuje a věnuje se čistě studiu náboženství na k tomu určených „vysokých školách“. Oblékají se do černobílé, v modlitbách prosí za obnovení Chrámu (na něž také mezi sebou vybírají finance), dodržují více než šest set přikázání a čekají na příchod židovského mesiáše, který jako jediný může obnovit Izrael.

Současný stát Izrael neuznávají, přestože je tento finančně podporuje, což se – to vědí – vyplatí. Pracující menšina působí hlavně na trhu s mobilními telefony a diamanty. O šábesu nesmějí dělat opravdu nic, ani řídit auto, ani rozsvítit světlo, ani spláchnout záchod. Díkybohu za fotobuňky.

Ortodoxní nosí pokrývku hlavy. Muži většinou klobouk a ženy paruku, pod kterou jsou údajně dohola nebo velmi nakrátko. Takže snadno potkáte během chvilky deset ženských s velmi podobným mikádem. Vypadá to trochu divně, ale slovy klasika „na litačku dobre.“

A za zdí, lépe řečeno nad zdí, vzdušnou čarou tak do dvaceti metrů, sedí ve skupinkách muslimové a rozebírají Korán. Na Chrámové hoře dnes stojí dvě mešity, Skalní dóm…

62

…a Al-Aksá. Dovnitř smějí (nemýlím-li se od památného, demonstrativního výstupu Ariela Šarona někdy na přelomu milénia) právě pouze muslimové.

63

Dříve celou Chrámovou horu zabíral židovský Chrám (Šalamounův, později Herodův). Podle židovské tradice měl právě zde Abrahám obětovat Izáka. Nejposvátnější místo judaismu a po Mekkce a Medině třetí nejposvátnější místo muslimů. Právě tady měl Hospodin sesbírat hlínu, ze které uplácal Adama. Základní kámen světa.

O pár tisíc let později měl sultán Sulejmán Nádherný údajně sen, v němž se dozvěděl, že nenechá-li opravit jeruzalémské hradby, sežerou ho zaživa lvi. Chvíli nad tím přemýšlel a vyšlo mu „Tak já bych s dovolením raději opravil ty hradby“.

Staré město – vyjma Chrámové hory – se po nich dá skoro celé obejít. Jsou z nich k vidění kytičky i „nový“ Jeruzalém v dopravní špičce. 

Poslední pokušení Ježíše Krista

Přijde takhle jednou Kaifáš za Ježíšem a povídá: „Mám tam pro nich třicetník na kříž, nebo padíka kdyby jako vyhráli.“ A Ježíš: „Beru ten kříž, a to uvidějí ten profit.“ [variace neznámého vtipálka na „Ivánku, kamaráde“] 

Ve 4. století měla císařovna Helena – šťastná to žena – sen, že se má jít projít, neb najde zbytky Kristova kříže. Šla, našla a dala vybudovat chrám, na který bylo jak šel čas přilepeno několik dalších, čímž vznikl chrám dnešní, multi-loďový (?) a multi-úrovňový.

Dělí se o něj 5 církví; aby se kněží imrvére nehádali, má klíče v úschově již po několik staletí místní muslimská rodina. Punktlich rozparcelování interiéru (co je čí) je stvrzeno smlouvou z konce 19.století, která je reprezentována na balkonku stojícím žebříkem, s nímž nesmí být ni o píď hnuto. A to je Chrám Božího hrobu v samém srdci starého Jeruzaléma.

Ať je to s křížem, Helenou nebo skutečným místem Kalvárie jak chce, je jasné, že pobývat tady déle a zůstat ateistou by mohlo být složité. 

Nahoře nad městem na nás čeká poslední zastavení, tichý památník krutého pronásledování židů, Yad Vashem. Nesluší se tady fotit ani příliš rozepisovat. Kapitola sama pro sebe. Na vstupní bráně starozákonní verš –

Ezekiel, 37:14 „Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám spočinout ve vaší zemi. Tehdy poznáte, že já jsem Hospodin.“

 Amen. Neuvěřitelná země.

72

 

 

 

Izrael (2011), část 3.

[8 min.]

Betlém (arabsky: بيت لحم‎‎, zvuk Bejt Lacḥm, doslova „dům masa“, hebrejsky: בית לחם‎‎, Bejt Lechem, doslova „dům chleba“, řecky: Βηθλεέμ, latinsky: Bethleem) je město v centrální části Západního břehu Jordánu, nacházející se přibližně 8 kilometrů jižně od Jeruzaléma. Žije zde zhruba 30 000 obyvatel,[1][2] město je hlavním městem betlémského guvernorátu Palestinské samosprávy a centrem palestinského cestovního ruchu a kultury.[3][4] Tóra označuje Betlém jako město Davidovo, ve kterém byl korunován králem Izraele. Novozákonní evangelia podle Matouše a Lukáše označují Betlém jako místo narození Ježíše Nazaretského. Ve městě sídlí jedna z nejstarších křesťanských komunit na světě, jejíž velikost se však v důsledku emigrace značně zmenšila. [Wikipedie].

35

Very Physical Graffiti

Po cestách do Galileje a k Mrtvému moři jsme zpět ve městě. Chrám narození Páně je jen cirka 10 minut od hotelu. A je to tedy – kostel. S už zmiňovanou čtrnácticípou hvězdou. Určitá atmosféra místa sice poněkud mázla můj až cynický úšklebek nad tvrzením, že „tohle je fakt ten flek, kde k radostné události došlo, natuty, sichr, plus minus metr or your money back“, ovšem mírně řečeno takový ten stín pochybnosti zůstal.

V pátek odpoledne si beru taxíka, abych se zblízka podíval na bariéru oddělující židovské a palestinské území. Na otázku, kam bych rád, říkám, že k checkpointu. Taxikář, který se představuje jako George, je dost výřečný.

„Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Já jsem George. Chceš se podívat na zeď? Tak na checkpoint nejezdi, tam Ti tak leda zabaví foťák. Strážní jsou hned nervózní. Jestli chceš vidět pěkný obrázky, vezmu Tě kolem města. Jsou tu i věci od Banksyho. Teď mám nějakej kšeft, ale tak za dvacet minut..?“

Banksy… asi mi to něco říká. Anglický pouliční umělec. Začínám mít paranoidní pocit, že nastoupením do taxíku podepíšu doživotní – což nebude nadlouho – členství v nějaké „odbojové“ organizaci.
„Tak jo. Za dvacet minut tady“.

Když se George za dvacet minut vrátí, má v taxíku dva jiné pasažéry. Zatroubí na mě. „Hej Peter. Nastup si. Kámoši to mají po cestě.“
Sedám si dozadu k sympatické paní, která evidentně není odsud.
George hned spustí. „To je Petr, z Česka. Chce se podívat na plot.“
Paní se usměje. „Ahoj, jak se Ti tu líbí? My jsme z WCC. World Council of Churches. Já jsem Susan a tohle je Derreck“.

„Na nějaké misi?“
„Ano, tak nějak.“
„A co tu děláte?“
„Chodíme k checkpointům, na demonstrace. Aby nás tam bylo vidět. Dohlížíme na to, aby všecko probíhalo v klidu.“

Uvažuju co se dá v praxi dělat, když to v klidu neprobíhá. Je fakt, že jednu demonstraci jsme tu viděli – za smír mezi Fatahem a Hamasem. Proběhla bez problémů.

George divoce zatroubí a otočí se dozadu.
„Peter, troubíte taky v Česku?“
„Někdy, ale je dobrej nápad to nepřehánět.“
„Ha ha, tak jestli se Ti to líbí, tady přehánět můžem.“
Zatroubí znova. Všichni se zasmějí.

„Co Ty si o tom myslíš?“ ptá se Susan.
„O čem?“
„O izraelsko-palestinském konfliktu“
„Nevím, ještě nemám názor, dávám si to dohromady.“
Přikývne. „Lidi to tady mají složité“.
„Asi jo. Máte nějaký web?“.
„Tady. Jsou tam i blogy“, podává mi vizitku. WCC, http://www.eappi.org/
„Díky, pak se mrknu“
Auto zastavuje.
„Jsme doma. Měj se.“
„Jo, vy taky.“
„Ať se Ti tu líbí“.

George vyloží z kufru nákup a rychlostí blesku je zpátky.
„Tak jo. Ukážu ti plot. Všude se nedá fotit, hlavně poblíž věží, vojáci hned vytahujou zbraně. Vezmu tě tam, kde je to bezpečný.“
Jěště že tak. Ptám se, jestli má rodinu. Ukazuje fotku na mobilu.
„Můj syn. Celý můj život.“
„A jak to jde?“
„Těžko. Není tu práce. Mám vystudovanou ekonomii, ale dělám taxikáře, často třeba 20 hodin denně.“
Přijíždíme k betonové bariéře.

„Vidíš támhle ten dům? S těmi zavřenými okny?“, ukazuje na stavení těsně vedle plotu.
Přikývnu.
„Znám tu rodinu. Ty okna jsou zavřený už 10 let, co postavili zeď. Předtím měli pěknej výhled na město.“

Ptám se, kolik se tady dá za měsíc vydělat.
„Tak 500, 600 dolarů, když děláš u nějaké firmy. S taxíkem taky tak. Jinak mnohem míň. Já posílám 250 bratrovi, studuje medicínu v Alžírsku. A benzín je tu drahý.“
„Ušetříš něco?“
Zasměje se. „Kdyby mi zbylo třeba 100 dolarů měsíčně, byl bych boháč. Je tu dost lidí bez práce. Dřív se dalo pracovat třeba v Jeruzalémě, ale co postavili plot… 10 let jsem nikde jinde nebyl. Co je tohle za život? Jsem rád, že aspoň uživím rodinu.“

Stavíme u grafitti.
„Tohle dělal Banksy, chceš si to vyfotit?“
Chci. Uvědomuju si, že tohle grafitti znám. I to další.

„Palestina nikoho nezajímá, na míru nemá nikdo zájem. Izraelská i palestinská vláda dostávají ze zahraničí podporu, která by v míru nebyla. Ale k lidem se nedostane nic. Hlavouni si to rozdělí mezi sebou.“
Nevím, co na to říct. Nejspíš je to pravda. George si najednou všimne SUVčka jedoucího před námi.
„To auto před náma.. nějaký vládní týpek. Podle značky. Postavení, vliv, prachy….“
Přijíždíme k další části plotu.
„Vidíš to pletivo nahoře? Je to pod proudem. Dotkneš se toho a je po Tobě.“

„A co si myslíš o terorismu? Kvůli tomu to stavěli, ne?“ ptám se.
George se zamračí a chvíli podrážděně mlčí.
„Terorismus… slyšels o té vraždě minulý týden?“
Přikývnu.

V židovské osadě na palestinském území se kdosi vloupal do rodinného domu a povraždil celou rodinu kromě dvou dětí, které nebyly doma.
George pokračuje „Izraelská vláda hned obvinila Palestince. A když se teď ukázalo, že to byl nějaký Thajec co tu pracoval a že to bylo pro prachy, tak se vykrucujou.“
„Thajec?“
„Jo.“

Nnnnno. Jak to bylo doopravdy těžko říct. Izrael opravdu ihned Palestince obvinil a dokonce zatkl podezřelého, ale pro nedostatek důkazů jej musel propustit. Dotyčný Thajec je Izraelem označován za palestinský výmysl a vice versa. A tak je to pohříchu pravděpodobně se vším, pokud jde o podobné věci.

Každopádně do téhle debaty se Georgovi příliš nechtělo. A co čert nechtěl, den po našem odjezdu explodovala nálož v Jeruzalémě.

Něco před šestou jsme před hotelem. Ptám se, co jsem dlužen.
George pokrčí rameny „Navrhni sám“.
„Nevím, třicet dolarů?“
Zamračí se. „Padesát, příteli. Byla to víc než hodina.“
Asi by se slušelo smlouvat, ale nemám na to energii.
„Ok.“ Podávám mu bankovku.
„Když mi zítra nejpozději do pěti zavoláš, vezmu Tě na Herodium“.
„Tak jo, měj se“.
„Jo, Ty taky. Užívej si Palestinu.“

Dřevěný Ježíš

Situace v Betlémě je poměrně složitá. Obchůdků je sice dost, většina z nich ale zřejmě příliš neprosperuje. Dávám se do řeči s paní v dílně na výrobu sošek z olivového dřeva.

Podnik je rodinný, do Betléma přišla její rodina ve 20. letech a žije tady už 4. generace. Lidí tam přes den moc nezabloudí. V podstatě jedinou šancí, jak na obchodě vydělat je mít dohodu s některým z hotelů nebo s cestovní kanceláří, která pak z nakupování u spřáteleného obchodníka udělá jeden z bodů programu. A takovou dohodu má jen pár vyvolených.

47
Krámek se soškami z olivového dřeva

Druhý den navečer mě přímo na ulici před svým obchodem zastaví Damir.
„Jak se daří? Nechceš se stavit na kus řeči?“
Odpovídám, že už nic nemůžu koupit, páč jsem švorc, což je pravda.
„To nevadí“ odpovídá a rovnou mi podává plastovou židli.
Ptá se odkud jsem, na jak dlouho jsem přijel, jak se mi tu líbí…. Působí trochu rezignovaným dojmem.
„Jak šel dneska obchod?“
„Neprodal jsem vůbec nic. A včera jen něco málo. Všichni jen chodí kolem.“

„Proč se nezkusíš domluvit s nějakým průvodcem?“
Zavrtí hlavou. „Kdepak, to není jen tak.“
„A co jiného se tu dá dělat než prodávat?“
Dostává se mi lakonické odpovědi: „Spát?“
„A práce někde venku?“
„S palestinským pasem dost těžko“
„Kdes byl nejdál?“ ptám se.
„Nikde. V životě jsem nevytáhl paty z Palestiny. Je mi 28.“
Odmlčí se.
„Můj sen je podívat se do Evropy. Práce tu není, nikam mě nepustí, akorát čekám, stejně jako můj otec. A na co vlastně?“

49
Židovská vs. palestinská území v Izraeli

Kolem obchodu projede auto, mladík z okýnka prohodí z Damirem pár frází.
„Tihle organizovali tu demonstraci včera“ říká, když automobil mizí za rohem. „Chtějí, aby Palestinci přestali bojovat mezi sebou. Fandím jim. Ty máš auto?“
„Jo, Škodu“
„Jo? Jaký typ? Fabii? Výborný auta. Možná malý… ale takhle Octavia, to je něco.“
Škodovka je v Izraeli i Palestině evidentně populární, jezdí jich tu spousty.
Bavíme se o všem možném. Po nějaké době se zvedám k odchodu.
Damir mi poklepe na rameno „Počkej, dám Ti něco na památku. Ať nezapomeneš na Palestinu“
Za chvíli se vrátí s tradičním černobílým šátkem. Jsem v něm hotový Yassir. Chci mu dát alespoň zbylé 4 dolary, ale nevezme si je.
„To je v pořádku, příteli. Nechej to být.“
Popřeju mu hodně štěstí. Co taky jiného.

50
Betlém

Izrael (2011), část 2.

[5 min.]

„Nazdárek, jmenuju se Hildegard Lanstromová a jsem úplně šílená!“ „Ale vážně?“ diví se teď dobře naladěný Rimmer. „To je naprostá senzace.“ „Mám pro tebe hádanku,“ pokračuje doktorka v laškovném tónu. „Co je mrtvé a mrtvé a dočista mrtvé?“ „Dám se poddat, doktorko Šáblá.“ „Tyyyyyyy!“

[Červený trasplík, Karanténa]

trasa_mrtve_more
Masada, Mrtvé moře, Jericho, Jeruzalém

Na východ…

Co je mrtvé, mrtvé a dočista mrtvé? Mrtvé moře. Vyjma rekreantů nikde ani živáčka, žádní kapříci, kachničky, žabičky, mřenky, vodoměrky, škeble, nic.

Stačí si olíznout namočený prst a je vám jasné, že svoji vytuněnou silikonovou blondýnu sem vzít nemůžete, protože by jí to rozleptalo umělé nehty. Potopit se je v podstatě nemožné a není ani radno se o to pokoušet, páč do oka drátem nebo zdejší vodou – to už je skoro jedno.

28
Mrtvé moře

Než si člověk vyzkouší místní oblíbenou kratochvíli – pasivní plavání, velmi příjemné – nelze si nevšimnout, že zázemí poblíž ultraslané vody vybudované (mimochodem nic moc a tak nějak blízkovýchodní úrovně) je od ní nešikovně daleko. Obzvláště pokud někdo nemá žabky a bambelá těch patnáct, dvacet metrů navíc po ostrých šutrech naboso jako já.

Důvod je nasnadě – hlavní přítok jezera, řeka všech nadějí Jordán, je po velké části své délky „až příliš“ využíván k zavlažování kibuců a Mrtvé moře vysychá. „Až příliš“ je v uvozovkách samozřejmě proto, že krátkodobě máš lepší vyschlé jezero, než nemít co do huby; v dlouhodobé perspektivě pak Izrael problém s vodou řeší po svém: špičkovými technologiemi.

Více než polovina spotřeby země (r.2016) je pokryta pomocí odsolování mořské vody. Odsolovací zařízení v Soreku (kousek na jih od Tel Avivu), operující na principu reverzní osmózy, je dokonce největším svého druhu na světě – každý den vyprodukuje 624.000 kubíků pitné vody, zásobuje půldruhého milionu lidí a pokrývá zhruba dvacet procent izraelských potřeb.

Díky investicím a modernizaci v poslední dekádě tak má jedna z nejsušších zemí planety podstatně více vody, než potřebuje. Obdivuhodné? Naprosto. A taky nutné k přežití.

I na smrskávající se Mrtvé moře je stále krásně vidět z Masady, pevnosti krále Heroda. Masada byla posledním místem židovského odporu po potlačeném proti-římském povstání (r.66) a dobytí Jeruzaléma (r.70). Padla o tři roky později.

30
Masada

Dobývání si lze snadno představit jako velice úmorné; ne, že by byla struktura obklopena hradbami, jaké svět neviděl, je ale vychytrale zbudována na stolové hoře v poušti, kde se – abychom se vrátili k předchozímu tématu – není čeho napít. V samotné pevnosti pak byly do skály vytesány cisterny, jež shromažďují vodu z ojedinělých přívalových srážek a poskytují osádce až roční zásoby.

Římané ovšem i tak dokázali během měsíců navršit velice masivní násep (jenž bych v místním klimatu ani za peníze vršit nechtěl) až k hradbám. Když bylo jasné, že pevnost bude dobyta, spáchalo několik stovek obránců raději „hromadnou sebevraždu“, než aby padli dobyvatelům do rukou („Hromadná sebevražda“ je, vzhledem k tomu jak proces proběhl, poměrně radikální eufemismus).

Při pohledu seshora jsou v poušti dodnes patrné zbytky římských táborů.

Na dobývání Masady zcela jistě nikdo neuměl koukat tak uhrančivě jako Petr O’Toole v emericky epické televizní adaptaci. Ve dvacátém století zde probíhala přísaha rekrutů izraelské armády.

Trumpeta dlouze troubí

Sedm kněží neslo před Hospodinovou truhlou sedm trub z beraních rohů a za pochodu troubilo na trouby. Před nimi kráčeli ozbrojenci, kdežto zadní voj kráčel za Hospodinovou truhlou za zvuku trub. I druhého dne obešli město jednou kolem dokola, načež se vrátili do tábora. Tak to dělali šest dní. [Jozue-6,12]

Jericho, prý nejstarší (10 500 let) a nejníže položené město na světě, leží jen kousíček severně od Mrtvého moře. Dle starozákonních textů bylo kdysi syny Izraele relativně snadno pokořeno, neboť hradby podlehly troubení na beraní rohy. Odtud patrně helloweenská píseň a deska „Walls Of Jericho“, při které by hádám taky spadly, nebo by spíš obránci utekli sotva by se ozval ten ječák.

32
Jeden z nejstarších domů světa v Jerichu

Kromě toho je městečko přímo pod „Džebel Karantal“, Horou pokušení (nepředstavovat si Matterhorn, převýšení bude pár stovek metrů), na níž měl být Ježíš v rámci svého čtyřicetidenního pobytu na poušti pokoušen ďáblem. Nepodlehl a proto zde později postavili klášter a lanovku. My jdeme v – surprise, surprise – neutuchajícím, úmorném vedru pěšky a odměnou nám je mimo jiné možnost nakouknout  do klášterní „kaple“, což naprosto ultimátně nestojí za to. Výhled do krajiny ujde.

34
Hora pokušení

Takříkajíc na úpatí hory prodávají místní Palestinci výtečnou šťávu z granátového jablka za férový jeden dolar.

O pár desítek metrů dál chtějí jejich (ledva náctiletí?) sousedé tentýž dolar za frázi „Pleeeeeeease, giiiive me mooooooney“. Jenže takhle se to neříká, když chci money for nothing. Takhle se to říká.

Při pohledu na mapku, v níž jsou zaneseny všechny zmiňované lokality, člověka nutně napadnou dvě věci: 1) je někde jinde na světě tolik „věcí“ na tak malém prostoru, 2) je vůbec možné, aby tu byl někdy klid?

Vracíme se do Betléma.

Izrael (2011), část 1.

[7 min.]

Známý obchodník Stern přijme nového příručího Kohna, který má skvělá doporučení. Nechá ho na zkoušku ve kšeftě a odejde. Když se vrátí, v krámě stojí elegantně oblečený zákazník a právě si prohlíží rybářský prut. Kohn jede jak sentinel:

„… samozřejmě jeden prut jim nestačí, tenhle je od Steinenberga, nejlepší kousek; pán pochopitelně nebude chytat jen na jeden, každej odborník jim doporučí aspoň tři pruty, takže to máme ještě jednoho Steinenberga a k tomu si vezmou tenhle speciální kousek, to je zakázková výroba od Fish&Fish, ty si kupujou opravdoví majstři; chytaj‘ raděj natěžko nebo na třpytku? – 1no já vim, tím se teď nezatěžujou, to jak je zrovna chuť, oder? – jednou zajdou na pstruhy, jindy na rybník – to jim můžu doporučit: u Zbraslavi je takovej fajnovej flíček, sekční šéf Meinlig to tudle povídal, tam je krásně, tam si báječně odpočinou; takže to máme kompletní sadu na kapry, líny a karase, tohle náádherný balení – viděj to provedení, to se hned pozná kvalita – třpytek, to maj’ na štiky a candáty; a S-A-M-O-Z-Ř-E-J-M-Ě mušky! Mušky, pane, to tu máme tuhle jedinečnou sadičku – ty se dělaj až v Orientě, ruční práce, kvůli každý oškubají jednoho páva, takový nekoupěj‘ ani ve Vídni. Ja! natürlich stolička, přece nebudou sedět na zemi – ale – mezi náma – takhle k vodě asi nepůjdou, že jo: voni šijou u Lipperta, nicht war – to by zničili takový kvádro až by tahali toho obrovskýho sumce – ale nebojej se, tady maj’ tenhle nepromokavý overal, viděj tu módní fazónu, to se pozná i u tý vody, ze voni nejsou žádnej nýmand – a ten se jim nepromočí ani kdyby za tím sumcem skočili až doprostřed rybníka – a vemou si hnedka dva, co kdyby se přece promočil; na ja, na ryby to se musí nemlich po ránu, věděj voni, jak je krásnej východ slunce u vody – to jim až závidim – ale jakýho maj’ voni budíka – to aby nezaspali, to by o to nejkrásnější přišli, že jo – tadydle máme unikátní kousek, ze Švicrlandu, to je orloj, vašnosti, to si sem k nám podle něho chodí řídit hodinky i ratmajstr – že jsou tak kulantní kunčaft, tak je jejich, ať jsme plajte; ale jak voni pojedou do tý Zbraslavi? koukám před krámem stojí pragovka, to je jejich, nicht war, na ja, fajnovej vůz; ale jestli jim můžu doporučit, vono to nějak rychle nejede – mám recht, že jo – to by museli vstávat moc brzo a prošvihli by ten kráásnej východ slunce na Zbraslavi; ja jim udělam košer cenu – máme na skladě epesní sedánek: Mercedes, vašnosti, Mercedes-Benz, s tím budou u vody natošup – a to je jim tak elegantní automobil, s tim můžou i v neděli do divadla a ještě se portýři budou předhánět, aby jim ho mohli zaparkovat. A nemusej se s ničím obtěžovat, vašnosti, vůz jim přistavíme až před barák a všechno ostatní jim dovezeme ještě než dojdou domů – a zejtra už můžou na ty ryby…“
Konsternovaný zákazník vyplní šek a odejde. Stern přijde k příručímu a povídá: „Teda Kohn, voni jsou fakt klasa, to se jim musí nechat. Kunčaft přijde koupit prut a oni udělaj takovejhle kšeft – i automobil mu prodaj! To se musí nechat, Kohn, voni sou echt do kšeftu.“

Kohn se začervená a povídá: „Věděj pane šéf, on se tady ten pán původně jen zastavil pro balíček prezervativů a ja mu povídám, ať se vykašle na ženský a jde radši na ryby…“.

Já vím, starý vtip. Ale nádherně podaný.

Zelené pahorky izraelské

2

Přistanou na letišti Bena Guriona, prvního izraelského premiéra, a Vyjedou z Tel Avivu na východ, přes ty pláně zelený, že jo, to jim spadne brada, jestli čekaj nějakou polopoušť, a furt rovně a do kopce – von ten Jeruzalém je sedmset vosumset nad mořem, tak si nezapomenou šálu nebo aspoň šátek, to vědí, tam to fouká – a přejedou kolem Starýho města a pak furt doprava a zase nahoru, až dojedou k plotu a tam už bude Betlém.

3

A v Betlémě na kopečku je Star, dle místních měřítek tříhvězdičkový hotel (od čehož si musí středoevropan hvězdičku odečíst), z jehož jídelny je krásný výhled na velkou část města. Celkový poměr cena/výkon v pohodě; jediné, s čím se nesmířím, je blízkovýchodní standard „použitý toaletní papír prosím neházejte do mísy, ale do koše vedle ní“.

Nicméně rychle posnídejme a tradá na výlet do Galileje. Cesta tam vede Judskou pouští a údolím Jordánu, přičemž tou pouští je to pěkný sešup o cirka 1200 výškových, neb Mrtvé moře, do něhož Jordán ústí, je -400 mnm.

Podél cest v poušti lze vidět beduínské osady ze dřeva a vlnitého plechu, dnes už nechybějí ani generátory na elektřinu a sem tam satelit. Beduíni vyznávají vlastní přírodní náboženství a živí se sběrem polodrahokamů a prodejem drobných šperků, za dolar dva se taky můžete nechat vyfotit na oslíkovi / koníkovi / velbloudovi. Nelze jim upřít obchodní talent, asi tak osmiletý klučina mi dokázal – naštěstí za rozumnou cenu – prodat moje vlastní brýle. Kahoš, Kahoš, to mi povědí, jak si mohli myslet, že si je chce jen půjčit?

trasa_galilej
Z Betléma do Galileje a zpět

Jedu na sever…

Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“ [Jan 2/1]

V Káni ani Nazaretu není (imho ani pro průměrného křesťana) nic moc k vidění. V Káni Ježíš údajně proměnil vodu ve víno a v Nazaretu žil, ale pokud neoceníte fakt, že tu kvůli tomu postavili kostel, neoceníte vlastně nic. Ale možná jsem ovlivněn třemi hodinami v překlimatizovaném autobuse.

8

S křesťanskými památkami je celkově trochu problém co do autenticity. Kostelů je díky přístupu „Postavíme kostel všude, kde Ježíš něco udělal, nebo kde něco udělali jemu“ až příliš, nemluvě o tom, že odstup mnoha staletí tento přístup posouvá do značně spekulativní roviny. 

9

V místních chrámech je pak k vidění otisk Kristovy nohy ve skále, čtrnácticípá hvězda určující přesné místo jeho narození, důlek po kříži, kámen, kterým byl zavalen jeho hrob a tak dále. Vše zaručeně pravé. Tůně v Jordánu, v níž Ježíše baptizoval Jan Křtitel, je zaručeně pravá dokonce dvakrát: jednou tady v Galileji a jednou na jordánském břehu řeky. 

Subjektivně o něco lépe je na tom Kafarnaum se synagogou ze 4.století a zbytky domu rybáře Šimona, známého spíše jako Petr.

10

And by the way, how much is the fish? 18 dollars, bro. Mohla by to být tilapie a chutná trochu jako pstruh, hlavně se ale podává ve „svatopeterské“ restauraci situované přímo na břehu Galilejského jezera, kterou bych chtěl vlastnit, neb se zde za hodinu vystřídá střízlivým odhadem 5 autobusů stylem „kolik rybiček? – kolik káviček? – platit prosím, nashledanou“.
11

Krajina kolem jezera je zelená, klidná a krásná (což z fotek není až tak patrné). Stejně jako celé údolí řeky Jordán.

Jedu na jih…

„Haifa je největší severoizraelské město, hlavní město Haifského distriktu a čtvrté největší město v Izraeli s celkovou populací 278 900 obyvatel. Město leží na izraelské pobřežní planině, při Haifském zálivu na celkové ploše 63,7 km²“. Wikipedie

Krom toho je to i největší, strategicky významný izraelský přístav s ropnou rafinérií. V roce 2006 sem dopadlo na devadesát raket Hizballáhu. Z vyhlídky poblíž jeskyně starozákonního proroka Eliáše je na město nádherný výhled, to by byl až hřích tady nezapózovat.

Jsou tu taky Bahajské zahrady, kolem kterých se ovšem jen projedem busem po rondlu, protože nemáme čas. Ale zase celá 2 kola. Foto přes sklo za jízdy.

26

Na pobřeží Středozemního moře leží Caesarea, zajímavá díky rozsáhlým vykopávkám z římské doby. Je tu amfiteátr, akvadukt, který přiváděl vodu z 13 kilometrů vzdáleného zdroje (to mi vysvětlej, jak to stavěli, aby to celou tu štreku teklo „z kopce“) i hipodrom, po němž se kdysi proháněl Juda Ben Hur

Teda popravdě, neproháněl. Zaprvé, ten hipodrom je jinde, zadruhé, Ben Hur je fiktivní postava z historického románu Lewa Wallace, čili naše cool story má 2 malé, drobné vady. 

Náladu nám spraví poněkud novější výkřik techniky, vhodně umístěný vykládací pás pro nákladní lodě, díky kterému zde mohou fungovat i ty s hlubším ponorem, kterým by jinak v mělkých pobřežních vodách hrozily problémy. 

Ale i kdyby se Titanik potápěl a bárka šla ke dnu, tady je prostě malebně. Jinak je permanentně kolem třiceti stupňů a svinsky mě bolí v krku, což po návratu na hotel řeším zakoupením jakéhosi cumlání v betlémské apatyce.

Zázračné účinky se ovšem prozatím nedostavují.

 

 

New York (2011)

Podle knihy „Americe tváří v tvář“, pětisetstránkového opusu kolektivu sovětských novinářů doprovázejících Nikitu Chruščova na památné cestě po USA v říjnu roku 1960, znamená „Mana Hatta“ v jazyce původních obyvatel „Oklamali nás“.

1Tfuj. Američtí kapitalisté byli evidentně zlotřilí už jako nizozemští feudálové.

Do NY přilétáme pozdě, ve tmě, na zmatené a neútulné Kennedyho letiště. Zbývá vyřešit dopravu do centra. Taxík na střední Manhattan stojí zhruba padesát dolarů, vlak dvanáct, týdenní jízdenka na metro pětadvacet. Jako správný kluk z vesnice si koupím permici na metro a pak jedu vlakem, ve kterém si chtě nechtě musím koupit ještě lístek za dvanáct u průvodčího, což se samozřejmě vyplatí.

Ale nakonec je to dobře. V tuhle hodinu je s elegantním letadlovým kufříkem lépe ve vlaku než v podzemce někde v Queensu. Hádejte se s někým, kdo má „vy víte kde“ dost pravděpodobně hrozivější kérku než vy na rameni.

Vlak drkotá a drkotá, až konečně šťastně přijíždíme na Penn Station, dopravní tepnu v samém srdci Manhattanu, v níž se potkávají vlaky a několik linek metra. Je to odtud jen pár bloků do korejské čtvrti a hotýlku La Quinta, jenž má na bookingu velice slušné reference – čisto, wifi, snídaně v ceně a žádní švábi v koupelně, což v cenové relaci kolem 200 dolarů za noc zdaleka není v NY samozřejmost.

Jediné, co mě po příjezdu lehce rozladí je hospodský odér v pokoji, pročež se vracím na recepci.

„Pardon, máte nekuřácký pokoj?“

Indický recepční hispánského hotelu v korejské čtvrti omluvně zakroutí hlavou.

„Bohužel, jsme plní“.

Stejnou odpověď si hned po mně vyslechne pár francouzsky mluvících baťůžkářů, kteří do města evidentně přijeli na blind. Á voila, cizí neštěstí. Mlask mlask.

Svatyně neonových bohů

And the people bowed and prayed
to the neon God they made.

[Simon&Garfunkel, The Sound of Silence]

Noc je mladá, vzhůru do ulic, poněvadž „Město, co nikdy nespí“ nikdy nespí. Někdy po půlnoci je na Times Square, údajně nejnavštěvovanějším místě na světě, pravděpodobně stejně jako v jakoukoli jinou denní dobu, omrdesát lidí. Střízlivým odhadem nějaká ta tisícovka. Teda možná. Tak nějak. Plus mínus. Nalej vylej. Nemám na to oko.

Pod desítkami zářících reklamních obrazovek se vyplatí počkat na spot se zrzkou, která klopí oči tak cudně, až by člověk zapomněl, že předvádí spodní prádlo a pak na ni fascinovaně hledět. Jdu si do postranní uličky koupit dílek pizzy a zkouknu to ještě pětkrát.

Přísným pohledem tu na nepřetržitý mumraj dohlíží můj v bronzu vyvedený skorojmenovec George M. Cohan, americký skladatel, textař, zpěvák, tanečník a producent, podepsaný pod více než třemi tucty broadwayských muzikálů z první poloviny dvacátého století.

Jen pár bloků dál je Macy’s, údajně největší obchodní dům na světě. Na to taky nemám oko, nicméně posledního dne jsem v něm zakoupil kvalitní trenýrky. Dokonce troje.

A pak už nočním rejem dolů k jedné z newyorských dominant.

Slavný mrakodrap Empire State Building má překvapivě otevřeno i o půl druhé v noci. V tuto hodinu žádné fronty, což je příjemné; během dne se čekání může i přes dvaadvacetidolarové vstupné snadno natáhnout na hodiny. Odměnou za trpělivost je uhrančivá atmosféra třicátých let a art deco v nejlepší formě.

Cestou nahoru je třeba 2x změnit výtah – ocelové lano délkou konkurující výšce mrakodrapu by neuneslo vlastní váhu. Teprve nedlouho se experimentuje s kompozity uhlíkových vláken; výtahová šachta o závratných 660 metrech by snad měla vyrůst v saudskoarabské Kingdom Tower, stavbě projektované na celkovou kilometrovou výšku, kolem roku 2018.

Těsně pod vrcholem EST je nádherná expozice s technickými výkresy a dobovými fotografiemi. Z bezmála čtyřset metrů jde respekt a noční Manhattan je impozantní, přesto celkově vzato trochu zklamání. Asi únava, na první noc toho už bylo dost.

Krom toho, hotel je za rohem, ve stejném bloku jako ESB. Ze skromného střešního baru lze (za neskromných pět dolarů) nasvícený mrakodrap do omrzení pozorovat u třetinky piva.

Metropolitní, Národní, Americké

Druhý den se kazí počasí. Jakoby odnikud zkušeně vyplují pouliční prodavači deštníků a afroamerický saxofonista před Metropolitním muzeem naproti Central Parku mění Hello Dolly na Raindrops Keep Falling On My Head.

Metropolitní muzeum umění je uměním samo o sobě. Oběhat dva miliony čtverečních stop efektně naaranžovaných  expozic za půlden dost dobře nejde, tak aspoň kousek.

Dalí a jeho levitující Kristus.

Římani a jejich antické sochy.

Modigliani a jeho protáhlé ksichty.

A tak dáááá –

— ááááále.

Těžko říct, existuje-li někde na světě opulentnější památník tajů tvůrčí bolesti a filantropie. V místním suterénu se nachází obsáhlá studovna, pro studenty dějin umění patrně ráj pozemský.

Jenže my už nemáme čas. Pospícháme do druhohorní, pětašedesát miliónů let vzdálené minulosti. Naproti přes Central Park je totiž další muzeum,  Americké muzeum přírodní historie. To podstatné od druhého patra výš…

43
American Museum of Natural History

…alespoň pokud stejně jako já patříte mezi fanoušky Stevena Spielberga, Karla Zemana nebo Zdeňka Buriana, jímž ilustrovanou Knihu o pravěku jsem jako klučík prolistoval tisíckrát tam a zase zpátky. Mimochodem byl z Kopřivnice a anglická Wiki o něm hovoří mnohem více než česká.

V muzejních prostorách pragmaticky trávím dlouhé hodiny, poněvadž venku, jak říkával Josef Kemr, prší a prší. Vytoužené polojasno přijde až s pozdním odpolednem.

Je čas na pozdní oběd. Asi nejjednodušší (a nejlevnější) je zapadnout do jednoho z mnoha pouličních „bufetů“, které nabízejí kdeco od číny po pizzu. Rozumně se dá najíst i v salátových barech – de facto „čína na váhu“, 10 dolarů a tak tak to sníte. Kvalita velice slušná.

Tad’s Steaks je „steakový“ bufet. Fronta až za roh, obsluha v jednom kole, všemu vévodí pořízek u roštu, kterému by u dělostřelectva ani nedávali kanón, jen náboje.

„NEXT!“

„10, medium“, zavolá zpátky někdo z fronty přede mnou. Šéfkuchař zpod pultu vyloví obrovský flák masa a obloukem ho hodí na rošt. Mlask. Maso okamžitě zasyčí.

„NEXT!“ – „8“

„NEXT!“ – „7, rare“. Mlask, mlask, mlask.

A čo strýko, vraj stě kúpili dve kravy? No hej, kúpil som, ale sme ich zožrali.

Mlask.

Hádám, že za dopoledne. Plus česneková bageta, opečený brambor, litrová kola, aneb když vám doktor dovolí jen jedno jídlo denně. Nikdy dřív jsem neviděl takhle zfastfoodované hovězí. Je to vlastně dost divné.

Lower Manhattan

Newyorské metro oproti metru středoevropskému jezdí mnohem těsněji pod povrchem, vlak je mnohdy slyšet/vidět i z chodníku. Tras je hodně, lidí ještě víc a ne všechny vlaky stojí ve všech stanicích; je v tom ovšem systém – když spěcháte, nasednete na expres, který staví třeba jen ve třech zastávkách z deseti. Přesun mezi čvrtěmi se tak počítá na minuty.

A z jedné z posledních stanic metra na dolním Manhattanu je to jen kousek pěšky na Brooklyn Bridge.

57
Panorama Manhattanu z Brooklyn Bridge

Slavný most a symbol města, dokončený v roce 1883 po čtrnácti letech prací, osmnáctset metrů dlouhý a šestadvacet nad hladinou řeky visící. Už v roce 1885 se o první seskok z něj pro čest, slávu a prachy pokusil plavecký instruktor Robert Emmet Odlum; silný vítr ovšem udělal z jeho husarského kousku kousek poslední – Odlum dopadl na hladinu ve špatném úhlu a zabil se.

Výhledy na manhattanské mrakodrapy, na Brooklyn, na Liberty Statue berou dech, stejně jako most samotný.

Prvního října 2011 tady zatknou na 700 účastníků demonstrace Occupy Wall Street.

A nedaleko je i Ground Zero. Památník obětem teroristických útoků je zatím nepřístupný, škoda. Nové věže World Trade Center pak rostou stejně, jak máš Ewě Farné vohřívat meloun: sice jistě, ale pomalu; Empire State Building ve 30.letech postavili za rok, Freedom Towers se staví už let deset. Průtahy jsou newyorčanům nepříjemné.

Money, money, money

„Jedna žena se mě ptala, co bych dělal s deseti miliony dolarů. Odpověděl jsem, že bych se staral, co se stalo se zbytkem mých peněz.“ [neznámý makléř z Wall Street]

Aneb newyorská burza cenných papírů a bílé límečky v bespoke oblecích, jejichž majitele dost možná najdete v takových těch žebříčcích ve Forbesu. V kontextu celé megapole vlastně docela nenápadný koutek.

94
Wall Street

Čas od času tu nebývá nouze ani o kulturu z „druhého křídla“. Lid povolal nás do zbraně, my opustili frézy a uniformy oblékli… si místo kombinézy.

Na dolním Manhattanu, přibližně na rohu Front a John Street (a taky na Times Square), jsou prodejny Tkts, kde se dají sehnat last minute vstupenky na Broadway se zhruba 50% slevou. Na dnešek jsou sto dvacet vteřin před zavíračkou lístky už jen na Mamma Mia. Za 80$ po slevě.

80$ za dvě hodiny švédského popu?

To je spousta piv.

Nebo lístek na Metallicu.

Ale tak jo. Po jistém váhání mezi muzikálem a – patrně ještě dražším – letem helikoptérou nad Hudsonem beru muzikál.

O dvě hodiny později už napjatě žmoulám bulletin v divadle Winter Garden. A nakonec naprosto úžasné, pravděpodobně jako většina představen Broadwayi. Su tak dojatý, že to odcházím zapít do irské putyky, na což právě padne druhá půlka „těch vašich honorářů“, v tomto případě původní ceny lístku.

A ještě jednou jen tak pro radost noční Times Square. Zítra kolem páté odpoledne nastane historický okamžik: nebude tu ani noha. A pivo na střeše u očumování Empire State. Kdepak, to se neomrzí.

Říkal si Hurikán

„…v sobotu v poledne se zastaví veřejná doprava a začne evakuace nízko položených částí města. Všechny kulturní akce se ruší, obchody a bary budou mít zavřeno.“ [Michael Bloomberg, starosta NYC]

Hurikán Irene se urputně sune z Jižní Karolíny dále na sever a starosta Bloomberg mluví na NBC o počasí tak často, že navečer musí už úplně všem být jasné, že bude pršet. „A pak dáme 3x refrén, aby si ho i ten největší blbec zapamatoval“

Takže delší dovolená v podobě zevlování na hotelu za 180 dolarů za noc, protože všechny víkendové lety z východního pobřeží se ruší. Na druhou stranu, určitý adrenalin v tom je. Tak trochu doufám, že budou vzduchem létat kombajny, jako ve filmu s Helen Hunt. V bezpečné vzdálenosti.

Při meditování o počasí tak nějak mimochodem projdu skrz Grand Central Terminal – hlavní newyorské vlakové nádraží. Zhruba 40 nástupišť a sedmdesát kolejí. Tudy tančil Král Rybář. Historická budova pozoruhodně dobře zapadá mezi prosklené mrakodrapy okolo.

Namaluj to znovu, voe

If your only goal is to become rich, you will never achieve it. [ John D. Rockefeller ]

Mezi 5. a 6. Avenue a 49. a 51. ulicí se na ploše dvaadvaceti akrů rozkládá dost možná největší pomník art decu na světě  – 19 impozantních budov z oceli a vápence vzájemně propojených podzemní pasáží a stanicí metra, alias Rockefellerovo centrum, které nechal v letech 1930-1939 vybudovat John D. Rockefeller Jr.

Dokonalá realizace konceptu work & shop – přijedete podzemkou do práce a celý den nemusíte opustit komplex. V době hospodářské krize dala výstavba práci desítkám tisíc lidí. V prosinci na plácku mezi věžemi – Rockefeller Plaza – newyorčané Bruce Lee a stává zde vánoční strom.

V centru sídlí stanice NBC, do jejíhož news roomu můžete nahlédnout přímo z chodníku. Natáčel se zde mimo jiné i pořad Saturday Night Live.

Komplex nabízí turistům několik atrakcí – „Top Of The Rock“, čili vyhlídkové terasy na střeše nejvyššího z mrakodrapů, „NBC studios tour“, „Arts Tour“… Víceméně namátkou si kupuju kombo vyhlídky a umění.

Nelson Rockefeller chtěl na výzdobu vstupní haly nejvyšší budovy RCA získat Matisse i Picassa; v roce 1932 byl nakonec realizací fresky pověřen mexický socialista (a manžel Fridy Kahlo) Diego Rivera.

88
Diego Rivera – Man At The Crossroads

Jeho práce „Man At The Crossroads“ však Rockefellera rozlítila a ihned po dokončení byla zakryta – na finální malbě je mimo jiné i tvář Lenina, kterou Rivera vychytrale nezařadil do původní studie.

Po dvou letech bylo dílo definitivně odstraněno. Rivera se s Kahlo odstěhoval zpět do Mexika, kde v roce 1934 pomocí fotografií vytvořil rekonstrukci malby. Byl i nadále výraznou osobností v uměleckém i politickém smyslu:  manželé dokonce v druhé polovině třicátých let poskytli útočiště Lvu Trockému.

Halu RCA po všech peripetiích nakonec zdobí opulentní freska „American Progress“ Josepha Maria Serta. Obsahuje mimo jiné i postavy Lincolna nebo Ghandího a je alegorií budování moderní Ameriky.

Jeho mementem je pak pohled na New York z Top Of The Rock. Nevylezl jsem, pravda, na každý mrakodrap co jich na Manhattanu je, ovšem nevěřím, že některý z nich nabízí úchvatnější výhled na město.

91
Manhattan z Top of The Rock

Good Night, Irene

V sobotu ráno krom televizního vysílání mimořádným událostem nic moc nenasvědčuje. Balená voda sice z obchodů zmizela, ale monzuny ošlehaní asiaté z nedalekého salátového baru mi suše sdělují, že budou mít otevřeno celý den, jako vždycky. O pár hodin později však něco ve vzduchu cítit je.

Kolem druhé po poledni Šou začíná….

..ááááá….

…šou končí. Déšť vydatně zavlažil Central Park a na březích Hudsonu voda vystoupala skrz kanalizaci do pár ulic. Z létajících kombajnů zbyla prudší bouřka, jakých člověk zažije několik do roka.

Ne, že by to bylo až takové zklamání; horší už je fakt, že hodný pán se sametovým barytonem na hotline aerolinek má v letadle místo až na čtvrtek, přičemž původně byl odlet plánovaný na neděli. Zbytek dne se mění v zoufalé klikání na kvalitou hotelového připojení přidušeném webu Delty, kde se alternativní lety objeví párkrát do hodiny a cca po půlminutě jsou plné.

Zázrak překonávající i ony létající kombajny se ale nakonec stane. Pondělí 29.8., 19:45, přímá linka JFK – Praha. So long, New York.