New York (2011)

Podle knihy „Americe tváří v tvář“, pětisetstránkového opusu kolektivu sovětských novinářů doprovázejících Nikitu Chruščova na památné cestě po USA v říjnu roku 1960, znamená „Mana Hatta“ v jazyce původních obyvatel „Oklamali nás“.

1Tfuj. Američtí kapitalisté byli evidentně zlotřilí už jako nizozemští feudálové.

Do NY přilétáme pozdě, ve tmě, na zmatené a neútulné Kennedyho letiště. Zbývá vyřešit dopravu do centra. Taxík na střední Manhattan stojí zhruba padesát dolarů, vlak dvanáct, týdenní jízdenka na metro pětadvacet. Jako správný kluk z vesnice si koupím permici na metro a pak jedu vlakem, ve kterém si chtě nechtě musím koupit ještě lístek za dvanáct u průvodčího, což se samozřejmě vyplatí.

Ale nakonec je to dobře. V tuhle hodinu je s elegantním letadlovým kufříkem lépe ve vlaku než v podzemce někde v Queensu. Hádejte se s někým, kdo má „vy víte kde“ dost pravděpodobně hrozivější kérku než vy na rameni.

Vlak drkotá a drkotá, až konečně šťastně přijíždíme na Penn Station, dopravní tepnu v samém srdci Manhattanu, v níž se potkávají vlaky a několik linek metra. Je to odtud jen pár bloků do korejské čtvrti a hotýlku La Quinta, jenž má na bookingu velice slušné reference – čisto, wifi, snídaně v ceně a žádní švábi v koupelně, což v cenové relaci kolem 200 dolarů za noc zdaleka není v NY samozřejmost.

Jediné, co mě po příjezdu lehce rozladí je hospodský odér v pokoji, pročež se vracím na recepci.

„Pardon, máte nekuřácký pokoj?“

Indický recepční hispánského hotelu v korejské čtvrti omluvně zakroutí hlavou.

„Bohužel, jsme plní“.

Stejnou odpověď si hned po mně vyslechne pár francouzsky mluvících baťůžkářů, kteří do města evidentně přijeli na blind. Á voila, cizí neštěstí. Mlask mlask.

Svatyně neonových bohů

And the people bowed and prayed
to the neon God they made.

[Simon&Garfunkel, The Sound of Silence]

Noc je mladá, vzhůru do ulic, poněvadž „Město, co nikdy nespí“ nikdy nespí. Někdy po půlnoci je na Times Square, údajně nejnavštěvovanějším místě na světě, pravděpodobně stejně jako v jakoukoli jinou denní dobu, omrdesát lidí. Střízlivým odhadem nějaká ta tisícovka. Teda možná. Tak nějak. Plus mínus. Nalej vylej. Nemám na to oko.

Pod desítkami zářících reklamních obrazovek se vyplatí počkat na spot se zrzkou, která klopí oči tak cudně, až by člověk zapomněl, že předvádí spodní prádlo a pak na ni fascinovaně hledět. Jdu si do postranní uličky koupit dílek pizzy a zkouknu to ještě pětkrát.

Přísným pohledem tu na nepřetržitý mumraj dohlíží můj v bronzu vyvedený skorojmenovec George M. Cohan, americký skladatel, textař, zpěvák, tanečník a producent, podepsaný pod více než třemi tucty broadwayských muzikálů z první poloviny dvacátého století.

Jen pár bloků dál je Macy’s, údajně největší obchodní dům na světě. Na to taky nemám oko, nicméně posledního dne jsem v něm zakoupil kvalitní trenýrky. Dokonce troje.

A pak už nočním rejem dolů k jedné z newyorských dominant.

Slavný mrakodrap Empire State Building má překvapivě otevřeno i o půl druhé v noci. V tuto hodinu žádné fronty, což je příjemné; během dne se čekání může i přes dvaadvacetidolarové vstupné snadno natáhnout na hodiny. Odměnou za trpělivost je uhrančivá atmosféra třicátých let a art deco v nejlepší formě.

Cestou nahoru je třeba 2x změnit výtah – ocelové lano délkou konkurující výšce mrakodrapu by neuneslo vlastní váhu. Teprve nedlouho se experimentuje s kompozity uhlíkových vláken; výtahová šachta o závratných 660 metrech by snad měla vyrůst v saudskoarabské Kingdom Tower, stavbě projektované na celkovou kilometrovou výšku, kolem roku 2018.

Těsně pod vrcholem EST je nádherná expozice s technickými výkresy a dobovými fotografiemi. Z bezmála čtyřset metrů jde respekt a noční Manhattan je impozantní, přesto celkově vzato trochu zklamání. Asi únava, na první noc toho už bylo dost.

Krom toho, hotel je za rohem, ve stejném bloku jako ESB. Ze skromného střešního baru lze (za neskromných pět dolarů) nasvícený mrakodrap do omrzení pozorovat u třetinky piva.

Metropolitní, Národní, Americké

Druhý den se kazí počasí. Jakoby odnikud zkušeně vyplují pouliční prodavači deštníků a afroamerický saxofonista před Metropolitním muzeem naproti Central Parku mění Hello Dolly na Raindrops Keep Falling On My Head.

Metropolitní muzeum umění je uměním samo o sobě. Oběhat dva miliony čtverečních stop efektně naaranžovaných  expozic za půlden dost dobře nejde, tak aspoň kousek.

Dalí a jeho levitující Kristus.

Římani a jejich antické sochy.

Modigliani a jeho protáhlé ksichty.

A tak dáááá –

— ááááále.

Těžko říct, existuje-li někde na světě opulentnější památník tajů tvůrčí bolesti a filantropie. V místním suterénu se nachází obsáhlá studovna, pro studenty dějin umění patrně ráj pozemský.

Jenže my už nemáme čas. Pospícháme do druhohorní, pětašedesát miliónů let vzdálené minulosti. Naproti přes Central Park je totiž další muzeum,  Americké muzeum přírodní historie. To podstatné od druhého patra výš…

43
American Museum of Natural History

…alespoň pokud stejně jako já patříte mezi fanoušky Stevena Spielberga, Karla Zemana nebo Zdeňka Buriana, jímž ilustrovanou Knihu o pravěku jsem jako klučík prolistoval tisíckrát tam a zase zpátky. Mimochodem byl z Kopřivnice a anglická Wiki o něm hovoří mnohem více než česká.

V muzejních prostorách pragmaticky trávím dlouhé hodiny, poněvadž venku, jak říkával Josef Kemr, prší a prší. Vytoužené polojasno přijde až s pozdním odpolednem.

Je čas na pozdní oběd. Asi nejjednodušší (a nejlevnější) je zapadnout do jednoho z mnoha pouličních „bufetů“, které nabízejí kdeco od číny po pizzu. Rozumně se dá najíst i v salátových barech – de facto „čína na váhu“, 10 dolarů a tak tak to sníte. Kvalita velice slušná.

Tad’s Steaks je „steakový“ bufet. Fronta až za roh, obsluha v jednom kole, všemu vévodí pořízek u roštu, kterému by u dělostřelectva ani nedávali kanón, jen náboje.

„NEXT!“

„10, medium“, zavolá zpátky někdo z fronty přede mnou. Šéfkuchař zpod pultu vyloví obrovský flák masa a obloukem ho hodí na rošt. Mlask. Maso okamžitě zasyčí.

„NEXT!“ – „8“

„NEXT!“ – „7, rare“. Mlask, mlask, mlask.

A čo strýko, vraj stě kúpili dve kravy? No hej, kúpil som, ale sme ich zožrali.

Mlask.

Hádám, že za dopoledne. Plus česneková bageta, opečený brambor, litrová kola, aneb když vám doktor dovolí jen jedno jídlo denně. Nikdy dřív jsem neviděl takhle zfastfoodované hovězí. Je to vlastně dost divné.

Lower Manhattan

Newyorské metro oproti metru středoevropskému jezdí mnohem těsněji pod povrchem, vlak je mnohdy slyšet/vidět i z chodníku. Tras je hodně, lidí ještě víc a ne všechny vlaky stojí ve všech stanicích; je v tom ovšem systém – když spěcháte, nasednete na expres, který staví třeba jen ve třech zastávkách z deseti. Přesun mezi čvrtěmi se tak počítá na minuty.

A z jedné z posledních stanic metra na dolním Manhattanu je to jen kousek pěšky na Brooklyn Bridge.

57
Panorama Manhattanu z Brooklyn Bridge

Slavný most a symbol města, dokončený v roce 1883 po čtrnácti letech prací, osmnáctset metrů dlouhý a šestadvacet nad hladinou řeky visící. Už v roce 1885 se o první seskok z něj pro čest, slávu a prachy pokusil plavecký instruktor Robert Emmet Odlum; silný vítr ovšem udělal z jeho husarského kousku kousek poslední – Odlum dopadl na hladinu ve špatném úhlu a zabil se.

Výhledy na manhattanské mrakodrapy, na Brooklyn, na Liberty Statue berou dech, stejně jako most samotný.

Prvního října 2011 tady zatknou na 700 účastníků demonstrace Occupy Wall Street.

A nedaleko je i Ground Zero. Památník obětem teroristických útoků je zatím nepřístupný, škoda. Nové věže World Trade Center pak rostou stejně, jak máš Ewě Farné vohřívat meloun: sice jistě, ale pomalu; Empire State Building ve 30.letech postavili za rok, Freedom Towers se staví už let deset. Průtahy jsou newyorčanům nepříjemné.

Money, money, money

„Jedna žena se mě ptala, co bych dělal s deseti miliony dolarů. Odpověděl jsem, že bych se staral, co se stalo se zbytkem mých peněz.“ [neznámý makléř z Wall Street]

Aneb newyorská burza cenných papírů a bílé límečky v bespoke oblecích, jejichž majitele dost možná najdete v takových těch žebříčcích ve Forbesu. V kontextu celé megapole vlastně docela nenápadný koutek.

94
Wall Street

Čas od času tu nebývá nouze ani o kulturu z „druhého křídla“. Lid povolal nás do zbraně, my opustili frézy a uniformy oblékli… si místo kombinézy.

Na dolním Manhattanu, přibližně na rohu Front a John Street (a taky na Times Square), jsou prodejny Tkts, kde se dají sehnat last minute vstupenky na Broadway se zhruba 50% slevou. Na dnešek jsou sto dvacet vteřin před zavíračkou lístky už jen na Mamma Mia. Za 80$ po slevě.

80$ za dvě hodiny švédského popu?

To je spousta piv.

Nebo lístek na Metallicu.

Ale tak jo. Po jistém váhání mezi muzikálem a – patrně ještě dražším – letem helikoptérou nad Hudsonem beru muzikál.

O dvě hodiny později už napjatě žmoulám bulletin v divadle Winter Garden. A nakonec naprosto úžasné, pravděpodobně jako většina představen Broadwayi. Su tak dojatý, že to odcházím zapít do irské putyky, na což právě padne druhá půlka „těch vašich honorářů“, v tomto případě původní ceny lístku.

A ještě jednou jen tak pro radost noční Times Square. Zítra kolem páté odpoledne nastane historický okamžik: nebude tu ani noha. A pivo na střeše u očumování Empire State. Kdepak, to se neomrzí.

Říkal si Hurikán

„…v sobotu v poledne se zastaví veřejná doprava a začne evakuace nízko položených částí města. Všechny kulturní akce se ruší, obchody a bary budou mít zavřeno.“ [Michael Bloomberg, starosta NYC]

Hurikán Irene se urputně sune z Jižní Karolíny dále na sever a starosta Bloomberg mluví na NBC o počasí tak často, že navečer musí už úplně všem být jasné, že bude pršet. „A pak dáme 3x refrén, aby si ho i ten největší blbec zapamatoval“

Takže delší dovolená v podobě zevlování na hotelu za 180 dolarů za noc, protože všechny víkendové lety z východního pobřeží se ruší. Na druhou stranu, určitý adrenalin v tom je. Tak trochu doufám, že budou vzduchem létat kombajny, jako ve filmu s Helen Hunt. V bezpečné vzdálenosti.

Při meditování o počasí tak nějak mimochodem projdu skrz Grand Central Terminal – hlavní newyorské vlakové nádraží. Zhruba 40 nástupišť a sedmdesát kolejí. Tudy tančil Král Rybář. Historická budova pozoruhodně dobře zapadá mezi prosklené mrakodrapy okolo.

Namaluj to znovu, voe

If your only goal is to become rich, you will never achieve it. [ John D. Rockefeller ]

Mezi 5. a 6. Avenue a 49. a 51. ulicí se na ploše dvaadvaceti akrů rozkládá dost možná největší pomník art decu na světě  – 19 impozantních budov z oceli a vápence vzájemně propojených podzemní pasáží a stanicí metra, alias Rockefellerovo centrum, které nechal v letech 1930-1939 vybudovat John D. Rockefeller Jr.

Dokonalá realizace konceptu work & shop – přijedete podzemkou do práce a celý den nemusíte opustit komplex. V době hospodářské krize dala výstavba práci desítkám tisíc lidí. V prosinci na plácku mezi věžemi – Rockefeller Plaza – newyorčané Bruce Lee a stává zde vánoční strom.

V centru sídlí stanice NBC, do jejíhož news roomu můžete nahlédnout přímo z chodníku. Natáčel se zde mimo jiné i pořad Saturday Night Live.

Komplex nabízí turistům několik atrakcí – „Top Of The Rock“, čili vyhlídkové terasy na střeše nejvyššího z mrakodrapů, „NBC studios tour“, „Arts Tour“… Víceméně namátkou si kupuju kombo vyhlídky a umění.

Nelson Rockefeller chtěl na výzdobu vstupní haly nejvyšší budovy RCA získat Matisse i Picassa; v roce 1932 byl nakonec realizací fresky pověřen mexický socialista (a manžel Fridy Kahlo) Diego Rivera.

88
Diego Rivera – Man At The Crossroads

Jeho práce „Man At The Crossroads“ však Rockefellera rozlítila a ihned po dokončení byla zakryta – na finální malbě je mimo jiné i tvář Lenina, kterou Rivera vychytrale nezařadil do původní studie.

Po dvou letech bylo dílo definitivně odstraněno. Rivera se s Kahlo odstěhoval zpět do Mexika, kde v roce 1934 pomocí fotografií vytvořil rekonstrukci malby. Byl i nadále výraznou osobností v uměleckém i politickém smyslu:  manželé dokonce v druhé polovině třicátých let poskytli útočiště Lvu Trockému.

Halu RCA po všech peripetiích nakonec zdobí opulentní freska „American Progress“ Josepha Maria Serta. Obsahuje mimo jiné i postavy Lincolna nebo Ghandího a je alegorií budování moderní Ameriky.

Jeho mementem je pak pohled na New York z Top Of The Rock. Nevylezl jsem, pravda, na každý mrakodrap co jich na Manhattanu je, ovšem nevěřím, že některý z nich nabízí úchvatnější výhled na město.

91
Manhattan z Top of The Rock

Good Night, Irene

V sobotu ráno krom televizního vysílání mimořádným událostem nic moc nenasvědčuje. Balená voda sice z obchodů zmizela, ale monzuny ošlehaní asiaté z nedalekého salátového baru mi suše sdělují, že budou mít otevřeno celý den, jako vždycky. O pár hodin později však něco ve vzduchu cítit je.

Kolem druhé po poledni Šou začíná….

..ááááá….

…šou končí. Déšť vydatně zavlažil Central Park a na březích Hudsonu voda vystoupala skrz kanalizaci do pár ulic. Z létajících kombajnů zbyla prudší bouřka, jakých člověk zažije několik do roka.

Ne, že by to bylo až takové zklamání; horší už je fakt, že hodný pán se sametovým barytonem na hotline aerolinek má v letadle místo až na čtvrtek, přičemž původně byl odlet plánovaný na neděli. Zbytek dne se mění v zoufalé klikání na kvalitou hotelového připojení přidušeném webu Delty, kde se alternativní lety objeví párkrát do hodiny a cca po půlminutě jsou plné.

Zázrak překonávající i ony létající kombajny se ale nakonec stane. Pondělí 29.8., 19:45, přímá linka JFK – Praha. So long, New York.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s