USA, Ohio (2010)

Cesty toulavý

Ve třiceti letech první cesta do USA. První transatlantický let, první pořádný jet lag a první pořádné ranní wafle.

1V severovýchodním Ohiu, roku 1803, založili bratři Heatonové ocelárnu, která pak vyráběla dělové koule pro Unii, zpívá Bruce Springsteen v písni Youngstown, což dává tušit, že má toto bratru sedmdesátitisícové město zajímavou historii; taky zde počátkem 19. století začala těžba uhlí a oblast byla začleněna do sítě slavného Erie Canalu, kterýžto umožnil lodní dopravu mezi Atlantikem a Velkými jezery. Taky o něm Springsteen zpívá.

Tož škoda, že my jedem do Cantonu.

Cesta do Států se poměrně táhne, a to tím víc, čím víc máte centimetrů, neb v turistické třídě na lince Amsterdam-Detroit moc místa není. Alespoň na můj vkus. Plus letí fakt hodně lidí. Plus letušky jsou lehce protivné. Ale zase o to hůř vypadají. Do samotného Amstru přitom v kokpitu velí kapitán Pružina, což sice zní bezpečněji než Rampa McKvák, ale ne o moc.

2

Nehezké zvěsti o Amících ovšem berou za své hned ze startu – na letišti a v letadle se se mnou spontánně dávají do řeči, přestože se tvářím jako ukrajinský raper, který zabije kohokoli, kdo řekne něco proti jeho matce. Asi kvůli těm otlačeným kolenům. Nebo jsem prostě takový.

3

Na letišti v Detroitu je nový terminál se šedesáti gaty, dlouhý tak, že v něm jezdí vláček. A to svižně a tiše, dokonce tišeji, než někteří po návratu z pařby spí. Takže magnetický polštář, nebo hrubá vrstva kvalitní pryže. Anebo bych se ve zkušebně měl postavit dál od Bezoshovy Mesy.

Canton, OH

Ale zpět ke Cantonu. Na US poměry maloměsto, 70-80K obyvatel, nákupní centra, betonové administrativní budovy, dřevěné rodinné domy s verandou natřené na bílo. Možná dobré jméno pro křečka – „Canton“. No offense. Klima v průměru podobné jako v ČR, nás ovšem vítá jasná obloha a na polovinu listopadu velmi nezvyklých a příjemných 15 stupňů.

Taky je zde ocelárna. Jak když jedete do Třinca. Koleje, kominy, hala se střechu z vlniteho plecha, druha hala, třeti hala, administrativni budova a na recepci nablyskane ložisko a bezpečak v oranžové šlajfce.

A taky je tu síň slávy amerického fotbalu. Nebyl jsem tam. Jediné, co o ní můžu s jistotou říct je, že bych fakt nerad nasral někoho, kdo tam má vitrinku.

V hotelu Courtyard Marriott se nespí zle a z místní snídaně se dá vyžít celý den, obzvlášť pokud normálně snídáte menu musli-jogurt-banán. Krom toho vám milá paní pětkrát doleje džůs a desetkrát vám řekne, že jste honey, což potěší a alespoň trochu odlehčí víčka ztěžklá šesti hodinami jet lagu. Navíc je zde k dispozici „udělej si sám“ vy-chy-ta-ný waflovač, do kterého stačí nalít amoletové těsto a tři minutky počkat, což by zvládl i cvičený kokršpaněl, natož my.

Toyotou Camry se taky zle nejezdí. Místa habakuk, v místní edici samozřejmě automat, na což se strašně rychle zvyká, kolik to musí žrát nevím, ale při ceně 3 dolary za galon bych to taky neřešil. Tady je všecko velkorysé… auta, dálnice, konfekční velikosti pánských kočil i parkoviště u Walmartu.  ( Na okraj – pro našince jsou Státy imho v určitých ohledech relativně laciné. Třeba černé zlato, Coca-cola,  vyjde o něco levněji než u nás. Stejně tak benzín. O hodně levněji vyjde elektronika i oblečení určitých značek).

Na espézetkách motto státu Ohio: „Birthplace of Aviation“. Indeed. Bratří Wrightové, narozeni v ohijském Daytonu, zde vyprojektovali první letoun těžší než vzduch, který vzlétl 17. prosince 1903 v Severní Karolíně. Proto má tato na espézetkách „First In Flight“, aby se to nepletlo. Čili na sobotní výlet jedeme do Daytonu.

Birthplace of Aviation

Po dálnici 3,5 hodiny maximální povolenou rychlostí 65 mph, což je relativně pohodička, tím spíš, že 95% řidičů rychlost skutečně dodržuje. Mírný nával je jen v okolí Columbusu, kde se koná fotbalový zápas. Jinak spíše venkov. Pastviny, elektrické dráty, mekáč.

„Delivery before 10:30 am or your money back“. I like trucking.

Už tam budem. Národní letecké muzeum. Děti s sebou brát nelze, neboť je už odsud nedostanete… pokud by tedy nešly radši s Rossem na dinosaury jako kdysi já. A tahle značka mi připomíná pár písní mé oblíbené kapely.

V přilehlém Memorial parku má plaketu údajně každá jednotka US Air Force, která kdy kde po světě zasáhla do bojů. A nikoli, patetické to není. To je něco jako hodnoty, na rozdíl od směrnic EU o dovozu karamelových bonbónů, ha ha.

A muzeum samotné? Jo. Mají tu fakt všechno, od dřevěných n-plošníků, přes Spitfiry a F16, ve kterých se proháněl Tom Cruise, po prakticky nesestřelitelný F22 Raptor, rejnočí B2, i Boxscar. Procházet se kolem tohoto stroje je poněkud stísňující, protože právě on svrhl 9.srpna 1945 atomovou pumu Fat Man na Nagasaki. Letoun Enola Gay, který o tři dny dříve vypálil Hirošimu, tu ovšem nemají, ten je v leteckém muzeu ve Washingtonu.

No nic, teď něco veselejšího. Tedy aspoň pokud jste – stejně jako já – ve věku, kdy už vás potěší jen cizí neštěstí. Valkýra je název experimentálního letounu, se kterým se pojí hned několik zajímavostí. Tak třeba je tak dlouhý, tak báječně dlouhý… že se nevejde do záběru. Nebo, například, létá rychlostí mach 3. A ke všemu byly vyrobeny pouhé 2 kusy, z nichž jeden se zřítil za pohnutých okolností. Na školení bezpečnosti práce asi někdo zapomněl říct „Chlopi, sedmsetpadesát mega. Tož kurva opatrně“. Smutný příběh k přečtení zde.

22

I přistávací kabina Apolla 15 je cool, jakožto všechny přistávací moduly. Patnáctku zde prý mají proto, že jde o první plně vojenskou misi. A my jsme ve vojenském muzeu. Další přistávací moduly, níže konkrétně Mercury, navíc člověku dávají určitý pocit zadostiučinění – přece jen je někde míň místa, než v turistické třídě do Detroitu. Nic pro klaustrofobiky.

Expozice s poněkud creepy, leč patrně mrazivě pravdivým názvem „Sentinels Of Freedom“: balistické střely Saturn & spol., dříve umístěné v silech, většinou osazené jadernou hlavicí. A schoolbus, ve kterém chybí jen Otto, nás dopraví na nedalekou vojenskou základnu, kde se nachází část expozice.

A taky starší presidentské „Air Force One“. Motto na pečeti, „E pluribus unum“, znamená něco jako „Jediný z mnoha“ 

Ovšem interiér tedy jaksi nic moc, ne?  Že by se zrovna zde šetřilo…? Za mých mladých let měl teda US president hezčí letadlo. Tenkrát ho ovšem hrál Morgan Freeman.

30

Krom toho je ale v Daytonu všechno cool. Jen ty stíhačkové filmy promítané v místním IMAXu jsou trochu ve stylu „chce se mi zvracet jen se na to dívám“. Ale nevadí, pár hodin na dálnici v pravém pruhu to spraví.

A potom už jen pár koleček hotel – kancl – hotel – kancl – hotel – kancl – hotel a tradá na letiště.

Na zpáteční cestě je blbé odbavení zavazadla jen do Amstru, kde je na přestup hodina, přičemž Shiphol je extrémně velké letiště s extrémně mnoha cesťáky, což implikuje dlouhé fronty na odbavení i securiťáckou kontrolu, a že vás na té securiťácké kontrole za flašku ledového čaje zapomenutou v příručním zavazadle podrobí prohlídce, která by byla příjemná, kdyby ji prováděla opodál stojící bezpečačka a nikoli její kolega s vizáží Hercula Poirota. Na Stodolní kdykoliv, ale do Ptáka v hrsti nějakou dobu na pivo nepůjdu. Letadlo má naštěstí půldruhé hodiny zpoždění. Sweet home Ostrava po vcelku stravitelných cca 17 hodinách.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s