Izrael (2011), část 3.

[8 min.]

Betlém (arabsky: بيت لحم‎‎, zvuk Bejt Lacḥm, doslova „dům masa“, hebrejsky: בית לחם‎‎, Bejt Lechem, doslova „dům chleba“, řecky: Βηθλεέμ, latinsky: Bethleem) je město v centrální části Západního břehu Jordánu, nacházející se přibližně 8 kilometrů jižně od Jeruzaléma. Žije zde zhruba 30 000 obyvatel,[1][2] město je hlavním městem betlémského guvernorátu Palestinské samosprávy a centrem palestinského cestovního ruchu a kultury.[3][4] Tóra označuje Betlém jako město Davidovo, ve kterém byl korunován králem Izraele. Novozákonní evangelia podle Matouše a Lukáše označují Betlém jako místo narození Ježíše Nazaretského. Ve městě sídlí jedna z nejstarších křesťanských komunit na světě, jejíž velikost se však v důsledku emigrace značně zmenšila. [Wikipedie].

35

Very Physical Graffiti

Po cestách do Galileje a k Mrtvému moři jsme zpět ve městě. Chrám narození Páně je jen cirka 10 minut od hotelu. A je to tedy – kostel. S už zmiňovanou čtrnácticípou hvězdou. Určitá atmosféra místa sice poněkud mázla můj až cynický úšklebek nad tvrzením, že „tohle je fakt ten flek, kde k radostné události došlo, natuty, sichr, plus minus metr or your money back“, ovšem mírně řečeno takový ten stín pochybnosti zůstal.

V pátek odpoledne si beru taxíka, abych se zblízka podíval na bariéru oddělující židovské a palestinské území. Na otázku, kam bych rád, říkám, že k checkpointu. Taxikář, který se představuje jako George, je dost výřečný.

„Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Já jsem George. Chceš se podívat na zeď? Tak na checkpoint nejezdi, tam Ti tak leda zabaví foťák. Strážní jsou hned nervózní. Jestli chceš vidět pěkný obrázky, vezmu Tě kolem města. Jsou tu i věci od Banksyho. Teď mám nějakej kšeft, ale tak za dvacet minut..?“

Banksy… asi mi to něco říká. Anglický pouliční umělec. Začínám mít paranoidní pocit, že nastoupením do taxíku podepíšu doživotní – což nebude nadlouho – členství v nějaké „odbojové“ organizaci.
„Tak jo. Za dvacet minut tady“.

Když se George za dvacet minut vrátí, má v taxíku dva jiné pasažéry. Zatroubí na mě. „Hej Peter. Nastup si. Kámoši to mají po cestě.“
Sedám si dozadu k sympatické paní, která evidentně není odsud.
George hned spustí. „To je Petr, z Česka. Chce se podívat na plot.“
Paní se usměje. „Ahoj, jak se Ti tu líbí? My jsme z WCC. World Council of Churches. Já jsem Susan a tohle je Derreck“.

„Na nějaké misi?“
„Ano, tak nějak.“
„A co tu děláte?“
„Chodíme k checkpointům, na demonstrace. Aby nás tam bylo vidět. Dohlížíme na to, aby všecko probíhalo v klidu.“

Uvažuju co se dá v praxi dělat, když to v klidu neprobíhá. Je fakt, že jednu demonstraci jsme tu viděli – za smír mezi Fatahem a Hamasem. Proběhla bez problémů.

George divoce zatroubí a otočí se dozadu.
„Peter, troubíte taky v Česku?“
„Někdy, ale je dobrej nápad to nepřehánět.“
„Ha ha, tak jestli se Ti to líbí, tady přehánět můžem.“
Zatroubí znova. Všichni se zasmějí.

„Co Ty si o tom myslíš?“ ptá se Susan.
„O čem?“
„O izraelsko-palestinském konfliktu“
„Nevím, ještě nemám názor, dávám si to dohromady.“
Přikývne. „Lidi to tady mají složité“.
„Asi jo. Máte nějaký web?“.
„Tady. Jsou tam i blogy“, podává mi vizitku. WCC, http://www.eappi.org/
„Díky, pak se mrknu“
Auto zastavuje.
„Jsme doma. Měj se.“
„Jo, vy taky.“
„Ať se Ti tu líbí“.

George vyloží z kufru nákup a rychlostí blesku je zpátky.
„Tak jo. Ukážu ti plot. Všude se nedá fotit, hlavně poblíž věží, vojáci hned vytahujou zbraně. Vezmu tě tam, kde je to bezpečný.“
Jěště že tak. Ptám se, jestli má rodinu. Ukazuje fotku na mobilu.
„Můj syn. Celý můj život.“
„A jak to jde?“
„Těžko. Není tu práce. Mám vystudovanou ekonomii, ale dělám taxikáře, často třeba 20 hodin denně.“
Přijíždíme k betonové bariéře.

„Vidíš támhle ten dům? S těmi zavřenými okny?“, ukazuje na stavení těsně vedle plotu.
Přikývnu.
„Znám tu rodinu. Ty okna jsou zavřený už 10 let, co postavili zeď. Předtím měli pěknej výhled na město.“

Ptám se, kolik se tady dá za měsíc vydělat.
„Tak 500, 600 dolarů, když děláš u nějaké firmy. S taxíkem taky tak. Jinak mnohem míň. Já posílám 250 bratrovi, studuje medicínu v Alžírsku. A benzín je tu drahý.“
„Ušetříš něco?“
Zasměje se. „Kdyby mi zbylo třeba 100 dolarů měsíčně, byl bych boháč. Je tu dost lidí bez práce. Dřív se dalo pracovat třeba v Jeruzalémě, ale co postavili plot… 10 let jsem nikde jinde nebyl. Co je tohle za život? Jsem rád, že aspoň uživím rodinu.“

Stavíme u grafitti.
„Tohle dělal Banksy, chceš si to vyfotit?“
Chci. Uvědomuju si, že tohle grafitti znám. I to další.

„Palestina nikoho nezajímá, na míru nemá nikdo zájem. Izraelská i palestinská vláda dostávají ze zahraničí podporu, která by v míru nebyla. Ale k lidem se nedostane nic. Hlavouni si to rozdělí mezi sebou.“
Nevím, co na to říct. Nejspíš je to pravda. George si najednou všimne SUVčka jedoucího před námi.
„To auto před náma.. nějaký vládní týpek. Podle značky. Postavení, vliv, prachy….“
Přijíždíme k další části plotu.
„Vidíš to pletivo nahoře? Je to pod proudem. Dotkneš se toho a je po Tobě.“

„A co si myslíš o terorismu? Kvůli tomu to stavěli, ne?“ ptám se.
George se zamračí a chvíli podrážděně mlčí.
„Terorismus… slyšels o té vraždě minulý týden?“
Přikývnu.

V židovské osadě na palestinském území se kdosi vloupal do rodinného domu a povraždil celou rodinu kromě dvou dětí, které nebyly doma.
George pokračuje „Izraelská vláda hned obvinila Palestince. A když se teď ukázalo, že to byl nějaký Thajec co tu pracoval a že to bylo pro prachy, tak se vykrucujou.“
„Thajec?“
„Jo.“

Nnnnno. Jak to bylo doopravdy těžko říct. Izrael opravdu ihned Palestince obvinil a dokonce zatkl podezřelého, ale pro nedostatek důkazů jej musel propustit. Dotyčný Thajec je Izraelem označován za palestinský výmysl a vice versa. A tak je to pohříchu pravděpodobně se vším, pokud jde o podobné věci.

Každopádně do téhle debaty se Georgovi příliš nechtělo. A co čert nechtěl, den po našem odjezdu explodovala nálož v Jeruzalémě.

Něco před šestou jsme před hotelem. Ptám se, co jsem dlužen.
George pokrčí rameny „Navrhni sám“.
„Nevím, třicet dolarů?“
Zamračí se. „Padesát, příteli. Byla to víc než hodina.“
Asi by se slušelo smlouvat, ale nemám na to energii.
„Ok.“ Podávám mu bankovku.
„Když mi zítra nejpozději do pěti zavoláš, vezmu Tě na Herodium“.
„Tak jo, měj se“.
„Jo, Ty taky. Užívej si Palestinu.“

Dřevěný Ježíš

Situace v Betlémě je poměrně složitá. Obchůdků je sice dost, většina z nich ale zřejmě příliš neprosperuje. Dávám se do řeči s paní v dílně na výrobu sošek z olivového dřeva.

Podnik je rodinný, do Betléma přišla její rodina ve 20. letech a žije tady už 4. generace. Lidí tam přes den moc nezabloudí. V podstatě jedinou šancí, jak na obchodě vydělat je mít dohodu s některým z hotelů nebo s cestovní kanceláří, která pak z nakupování u spřáteleného obchodníka udělá jeden z bodů programu. A takovou dohodu má jen pár vyvolených.

47
Krámek se soškami z olivového dřeva

Druhý den navečer mě přímo na ulici před svým obchodem zastaví Damir.
„Jak se daří? Nechceš se stavit na kus řeči?“
Odpovídám, že už nic nemůžu koupit, páč jsem švorc, což je pravda.
„To nevadí“ odpovídá a rovnou mi podává plastovou židli.
Ptá se odkud jsem, na jak dlouho jsem přijel, jak se mi tu líbí…. Působí trochu rezignovaným dojmem.
„Jak šel dneska obchod?“
„Neprodal jsem vůbec nic. A včera jen něco málo. Všichni jen chodí kolem.“

„Proč se nezkusíš domluvit s nějakým průvodcem?“
Zavrtí hlavou. „Kdepak, to není jen tak.“
„A co jiného se tu dá dělat než prodávat?“
Dostává se mi lakonické odpovědi: „Spát?“
„A práce někde venku?“
„S palestinským pasem dost těžko“
„Kdes byl nejdál?“ ptám se.
„Nikde. V životě jsem nevytáhl paty z Palestiny. Je mi 28.“
Odmlčí se.
„Můj sen je podívat se do Evropy. Práce tu není, nikam mě nepustí, akorát čekám, stejně jako můj otec. A na co vlastně?“

49
Židovská vs. palestinská území v Izraeli

Kolem obchodu projede auto, mladík z okýnka prohodí z Damirem pár frází.
„Tihle organizovali tu demonstraci včera“ říká, když automobil mizí za rohem. „Chtějí, aby Palestinci přestali bojovat mezi sebou. Fandím jim. Ty máš auto?“
„Jo, Škodu“
„Jo? Jaký typ? Fabii? Výborný auta. Možná malý… ale takhle Octavia, to je něco.“
Škodovka je v Izraeli i Palestině evidentně populární, jezdí jich tu spousty.
Bavíme se o všem možném. Po nějaké době se zvedám k odchodu.
Damir mi poklepe na rameno „Počkej, dám Ti něco na památku. Ať nezapomeneš na Palestinu“
Za chvíli se vrátí s tradičním černobílým šátkem. Jsem v něm hotový Yassir. Chci mu dát alespoň zbylé 4 dolary, ale nevezme si je.
„To je v pořádku, příteli. Nechej to být.“
Popřeju mu hodně štěstí. Co taky jiného.

50
Betlém

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s