Skotsko 2016, část 3.

[10 min] Isle Of Lewis & Harris

Jesus don’t want me for a sunbeam
Cause sunbeams are not made like me
And don’t expect me to cry
For all the reasons you had to die
Don’t ever ask your love of me.
[The Vaselines]

„Proč ??“

Čeká nás trajekt Uig-Tarbert směr Isle of Harris, což je pro suchozemce vždycky tak trochu spešl. Molo, loď, země se vzdaluje, země se blíží, dramatické mraky na horizontu, dobrodrůžo. Ale ještě lepší může být pořádná ranní telenovela:

harris
Den 3. – Trasa

09:30:45 Jdu do auta pro tašku. Otvírám kufr, pohazuju klíče, hledám tašku.

09:31:00 Nacházím tašku, beru ji ven, zavírám kufr.

09:31:01 Dochází mi, že jsem v piči temné.

Klíče jsou v kufru.

Následuje asi tak pět minut marné snahy o zen, načež se jdu Zuzky opatrně zeptat, za kolik uběhne 86 km, s neblahým tušením, že stlačit tento čas pod tři hodiny padesát nebude zrovna prdel.

Zuza ovšem s duchapřítomností levelu Expert říká, že bychom nejdřív mohli zkusit zavolat do Avisu. A taky jó; za tři čtvrtě hoďky (!) přijíždí technik, který během pěti minut otvírá zánovní, elektronikou nabitý Ford CC de facto drátem a plastovým obouvákem na boty. Svět je v pořádku. Díkybohu, že se mi to stalo v UK.

V samotném přístavu vše probíhá jako na drátkách. Nulové zmatky, už na příjezdové cestě nás odchytává pán se seznamem, na kterém nechybí naše rezervace a posílá nás čekat do jednoho z pruhů, čehož využíváme k otestování místního ejlu v hospůdce naproti.

Nalodění a vylodění je pak už vyložený balet – za patnáct minut je hotovo to, co jsem odhadoval minimálně na dvoj- až trojnásobek. Snad jen to počasí. Ještěže jsme ty treky šli včera. Ale stejně svým způsobem pěkné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trajekt na Isle Of Lewis
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trajekt na Isle Of Lewis

Po cca hodině a půl už jsme blízko. Hned z prvních náznaků je jasné, že Harris je o stupeň drsnější kus země než Skye. Kamenitější, mlžnější, temnější, s baráčkama dál od sebe. Populace cca 2000 lidí; ale jak to budeme brát – dalších 18500 žije na Isle Of Lewis, což je ovšem fakticky tentýž ostrov; Harris a Lewis se ale velmi liší charakterem krajiny a snad proto jsou pojmenovány jinak. Ani na jednom z nich však víly věnce nevijí, není z čeho .

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cestou z Tarbertu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Harris

Přijíždíme do Tarbertu a hurá za volant. Během první hodiny zažíváme všech deset místních ročních období (z nichž osm je podzim), počasí se mění zhruba co kilometr. Poetiku to má, ale na víkendovou chatičku nic moc, pokud člověk není úchyl.

Jak nad tím uvažuju, mě to baví.

Callanish Stones

The Callanish Stones (or „Callanish I“, Clachan Chalanais or Tursachan Chalanais in Scottish Gaelic) are an arrangement of standing stones placed in a cruciform pattern with a central stone circle. They were erected in the late Neolithic era, and were a focus for ritual activity during the Bronze Age. They are near the village of Callanish (Gaelic: Calanais) on the west coast of Lewis in the Outer Hebrides, Scotland. [Wikipedie]

To muselo dát práce….

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones

Dlouho jsem si myslel, že menhiry jsou obecně dost vzácná záležitost. Mýlil jsem se: jen ve Skotsku jich je dá se říct pokokot. Callanish Stones jsou jedny z těch nejatraktivnějších a jsou jedním z důvodů, proč na Harrisu jsme.

harris-10
Menhiry ve Skotsku

Náladu mi na chvíli lehce kazí trojice na můj vkus příliš esoterických slečen, které se při nasávání kosmické energie z menhirů kromě jiného nepřiměřeně dlouho motají v záběru. Performance ovšem naštěstí nakonec netrvá tak dlouho a dá se vydržet.

harris-12
Callanish Stones

Místní útvar je datovaný 2600-2900 př.n.l. a o jeho účelu se vedou spory. Rozestavení kamenů netvoří prostý kruh, alébrž kruh se dvěma „křídly“ a přístupovou alejí. Pěkné, ale nedej se zmást: žiletky to neostří, rakovinu to neléčí, nemá to žádný vliv na úhrn srážek.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones

Proč ne? Protože to jsou placaté šutry postavené do hlíny. Nicméně chválím ten příjemně falicky působící prostřední kus. Pořádným bimbasem ještě nikdo nikdá nic nezkazil.

Místo mimochodem není tak divoké a osaměle mystické, jak by se z fotografií mohlo zdát. Ploty a pastva a baráčky jsou roztroušené všude kolem. Akorát ve visitor centru poblíž mají zavřeno, poněvadž je neděle. Den sváteční tady ještě pořád berou vážně.

V Černotíně

Poetický překlad (na který jsem taky přišel já) pro cosi, co mě zaujalo v seznamu „10 Most Romantic Villages of the World“, jehož hrůzostrašný název mě naštěstí neodradil od další investigace. Gearrannan Blackhouse Village.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village

Blackhouse je tradiční obydlí z naskládaných kamenů s doškovou střechou. Historicky byly tyhle domky budovány už před cca tisíci lety, ovšem bez potřebné údržby celkem očekávatelně rychle podléhají drsnému klimatu a sousedům hledajícím zdroj kvalitného kamení.

Tahle vesnička samo udržovaná je a slouží jako skanzen a „hotel“; my do interiérů bohužel nenahlédneme, neboť jsme přijeli pozdě. Nicméně přespat tady by mohlo být velice kouzelné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gearrannan Blackhouse Village

Detaily přímo u zdroje. Mimo jiné se zde dá na vlastní oči vidět, kterak se tká legendární Harris Tweed.

V přiměřeně sychravém podvečeru vyrážíme na jeden z treků v okolí  (všechny vesměs vedou po pobřeží, krásnou, drsnou krajinou Isle Of Harris) a po něm na lehce předražený nocleh do Stornoway (na severské přístavní městečko mimochodem nic moc a tak nějak bez atmosféry). Zítra tu strávíme ještě dvě třetiny dne a pak hurá zpět do „hlavního“ Skotska.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle Of Harris

Monday, Monday

„I’m William Wallace, and the rest of you will be spared. Go back to England and tell them… Scotland is free!“ [William Wallace]

Víkend končí, týden začíná: pondělní plán cesty je zase o něco delší, a byť oněch 7 hodin 25 minut zahrnuje hodinu a tři čtvrtě na lodi, je to hodně. Začíná mi být líto, že mi bylo líto Avisu platit jednotky tisíc za druhého řidiče.

harris
Den 4. – Trasa

Počasí zůstává stejně jako včera takové, jaké se sem hodí. A takhle se tu dá žít. A ještě můžete mít takříkajíc na zahradě broch.

Carloway Broch

Brochy jsou (podobně jako blackhousy) fascinující dry-stone (tj. není použita žádná malta nebo jiné pojivo ve zdivu) domy z přelomu letopočtu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch

Mým největším úspěchem v tomto typu stavitelství je přidání šutru na vrcholovou mohylku na Smrku, čili z původně cca třináct metrů vysoké a podobně v základech široké stavby s dvojitými zdmi a vychytaným vnitřním uspořádáním jsem patřičně na větvi.

Je to tak h-u-s-t-ý, až jsem si musel v návštěvnickém centru za tři libry padesát koupit brožurku, ze které jsou následující pěkné obrázky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch

Mezera mezi vnitřní a vnější zdí sloužila jako schodiště, chlívky pro zvířata a větrací systém. Vzhledem k potřebě množství dřeva (které je na ostrovech poměrně vzácnou komoditou)  na střechu a patra si jej ve své době pravděpodobně nemohl dovolit každý. Někteří archeologové se dokonce domnívají, že dřevo na tyto stavby bylo dováženo ze Skotska.

Snad jenom ty vrátka jsou jak pro vrabca.

A fota s přesahem – obydlí nová z obydlí tisíce let starého. Konec a počátek, úpadek a vzestup, koloběh života, něco jako když máte v jednom záběru jetel i kobylinec. Ty jsem taky zkoušel fotit, ale mázlo se to.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Carloway Broch
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sousedé

Protože jsme opět poblíž Callanish Stones, jdeme se mrknout na další menhiry (Callanish jsou vlastně 3 sajty v bezprostřední blízkosti). Do „bezprostřední blízkosti“ tohoto kruhu ale nakonec nejdeme; buď chytrý jako my, a když někde vidíš býka, jak si drbe záda o šutr, nechoď mu je podrbat sám.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Callanish Stones II

Macleod’s Stone and Traigh Iar

Co zbývá, když není čas na mnohahodinové tůry hore kopcom? Procházka po pláži. Pro zbytek nepříliš pozdního odpoledne míříme na Traigh Iar, jen cca patnáct minut autem na jihozápad od Tarbertu, čímž jsme se zároveň takticky přiblížili místu nalodění na zpáteční trajekt.

Na uzoučké cesty jsme už zvyklí a pláže jsou tu překvapivě pěkné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Traigh Iar
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Traigh Iar

Různě po okolí se zase pasou ovečky. Nejde si nevšimnout, že většina je obarvena modrým, zeleným nebo červeným sprejem (některé všemi třemi a to je správný punk), zřejmě aby si je místní poznali v případě, že třeba přeplavou z ostrova na ostrov. Co víš, ovce je dobrý plavec. Ale nevydrží.

Přes travnaté pahorky pokračujeme až k nedalekému MacLeod’s Stone. Cool. Tohle se ani moc neokouká. I tady dost možná původně stály kameny v kruhu. Později se z nich asi staly překlady v blackhousech nebo broších.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Macleod’s Stone

Zuzka se pomocí větrovky zkouší opřít o vítr a daří se jí to, což mě přivádí k revizi nápadu vyzkoušet si tu překvapivě pěknou pláž. Takže tradá do Tarbertu na trajekt zpět na Isle Of Skye.

Harris Tweed

Poněvaž jsme přijeli s předstihem, jdeme si Tarbert vyfotit z přilehého kopce a zašopovat do jedné z přístavních prodejen Harris Tweedu.

„Harris Tweed is a cloth handwoven by islanders at their homes in the Outer Hebrides of Scotland, finished in the Outer Hebrides, and made from pure virgin wool dyed and spun in the Outer Hebrides.“ [Wikipedie]
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Tarbert
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Harris Tweed Shop

Pokud máte pro tweed slabost jako já, je „Harris Tweed Shop in Tarbert“ ráj pozemský. Tweedová saka, čapky, čepice, rukavice, šály, aktovky, kabelky, peněženky a kdo ví co všechno. Zcela odolat pochopitelně nešlo.

Projížďka jen tak navečer…

Trajekt zpět na Skye je stejně bezproblémový jako ten první a moře prostě má skoro vždycky něco do sebe. Jelikož velryby vyhlížíme marně, uvažuju, jestli jsme tu na ně dost na severu. Zjišťuju, že nevím, asi jsem v hodinách biologie nedával dost pozor.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Kilt Rock

Po vylodění nám bohužel zbývají ještě celé dvě hodiny autem a v ideálním světě by silnice zcela jistě byla rovnější. Pro zpestření alespoň krátce zastavujeme u Kilt Rocku.

Kilt Rock je vodopád trochu jako z emerického národního parku, který bych tu úplně nečekal; potenciál obrovský, bezprostřední pocity nicméně neutrální – bylo by to lepší z lodi a je konec dlouhého dne.

Krev do žil nám ale dolije západ slunce. Stmívání v severozápadním Skotsku je prostě spektakulární.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Scottish Sunset
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Scottish Sunset

Skotsko 2016, část 2.

[7 min.] Isle Of Skye

Pakomárec skotský je druh malého létajícího hmyzu, který žije převážně v močálech a mokřinách severozápadního Skotska. Zde jsou označováni jako midges. Wikipedie

Auchtertyre, malinká vesnička na dohled od Isle of Skye. První dojem z ní je silně ovlivněn seznámením s pakomárci alias midges. Midges jsou malé mušky aktivní hlavně ráno a v podvečer zejména poblíž vody, která je tady úplně všude.

Hejno se na člověka vrhne tak, že jich nejdřív pár desítek vdechne aby dalších pár desítek zabil přejetím dlaně po zátylku. Já si přejedu i vyjmenovaná slova po K a nasazuju kapuci. Zuzku to netrápí, zřejmě se nachází mimo jejich čichové spektrum.

lightroom-2
Den 2. – Trasa

Dost haluzoidní sehnání ubytka  přes AirBnb dává zřejmé poučení pro příště: najít volný hotel přímo na Skye necelé dva týdny před příjezdem je prakticky nemožné.

Ono se není až tak čemu divit, pokud budete na netu hledat zajímavé lokace ve Skotsku, hodně jich pravděpodobně padne právě na Skye. Dlužno dodat, že po právu, je to fakt krásný kus země.

V necelých dvou dnech nelze stihnout všecko, náš výběr se tedy zužuje na dvě místa: Neist Point Lighthouse a Quiraing. To první je ikonický maják na severozápadním cípu ostrova. To druhé vyhlídkový kopec na opačné straně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Eilean Donan

Ale úplně zrána, ještě před snídaní, nedaleký Eilean Donan, strategická pevnost na malém ostrůvku u pomyslného trojmezí tří jezer (Loch Duich, Loch Long, Loch Alsh). Nejstarší struktury ze třináctého století, ovšem současná podoba dána především rekonstrukcí z dvacátých let století dvacátého, na jehož počátku byl hrad v troskách. Pecka největší, nemít další program, vydržel bych tu zevlovat hodiny.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Eilean Donan

Dovnitř se nepodíváme, protože je ještě před snídání. Nijak zvlášť nás to nemrzí – jednak tu takto brzy není moc lidí a jednak je téměř jisté, že interiér hradu už vnější pohledy na něj nemůže překonat. Což, mám někdy dojem, nakonec platí pro většinu hradů.

Na Isle Of Skye

Poslední zastávkou při cestě na Skye je Kyle of Lochals. Odtud byl relativně nedávno (roku 1995) vybudován most, který ostrov propojuje s “pevninským” Skotskem – Skye Bridge.

Během první sezóny po otevření narostl provoz mezi Skotskem a Skye o třetinu, kvůli intenzivním protestům proti vysokému mýtnému (11 liber pro všechny včetně místních), kdy mnoho lidí prostě odmítalo zaplatit, se ale most stal politickým tématem. Od roku 2004 se po něm jezdí zdarma.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Kyle of Lochals a Skye Bridge vzadu

Je vcelku jasné, že celkový dojem dne bude silně závislý na nevyzpytatelném počasí. Ještě předevčírem nám v Horseshoe Innu na baru místní téměř omluvně říkali, že to nebude nic moc, nakonec ale máme – jak by řekl Zdeněk Troška – z pekla štěstí: k ránu není po včerejší slotě ani památky.

Ba co víc, okolo odpoledne mi bude i trochu líto, že opalovák zůstal v kufru. Další z mnoha variací skotského léta.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sligachan
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Sligachan Bridge

Skye jsou hlavně nádherné zelené hory a ovce. Na papíře cirka tisíc výškových metrů přílišný respekt nebudí, realita je ale mnohem dramatičtější. Místní pohoří jsou regulérní Tatry, navíc s ještě divočejším počasím.

A vlastně ještě cesty. Spousta cest na ostrově má jediný pruh a vyhýbat se při obousměrném provozu dá jen na pláccích k tomu určených. Těch je naštěstí dost, v exponovaných místech až cca pět na kilometr.

Člověk tak výborně pocvičí řazení 1-2-3 (což je levačkou určitý kumšt) a zamávání protijedoucím řidičům na znamení kvalitní spolupráce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cesta na Neist Point
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Poblíž Neist Pointu

Neist Point Lighthouse

A na těchto majestátních útesech se tyčí Neist Point Lighthouse, jeden ze symbolů ostrova i celého Skotska. Poprvé rozsvícen v roce 1909, dnes plně elektrifikován a ovládán vzdáleně. Jako každý si fotím nejklasičtější záběr na něj; mimojiné se tu nacházíme na nejzápadnějším cípu Isle of Skye.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Neist Point Lighthouse

Vyrážíme odsud na cca 11-ti kilometrový trek po pobřeží. Mapka níže je z naprosto boží stránky. Na několika místech si svůj adrenalin na skalách užívají lezci, vyjma lan a sedáků vybaveni i síťkami na obličej, samo kvůli už zmiňovaným muškám.

Až na mušky jsou tu – jako nelezec hádám, že „pokud právě neprší“ – pro lezení ideální podmínky, desítky metrů vysoké útesy se táhnou kilometry a kilometry.

lightroom-15
Trek od Neist Pointu

Nedaleko odtud malebným zeleným údolíčkem rezonuje zoufalý nářek beránka, který se rohem zamotal do plotu tak blbě, že nejenže nemůže ven, nemůže v podstatě vůbec nic.

Hned mě kreativně napadá, že se znehybněnou ovcí by mohl být kopec srandy, nakonec ale mám zakázáno byť i jen fotit s poznámkou o parazitování na cizím neštěstí. Ááááááá. A co jako? Nepodpořen emočně silným vizuálem je tak příběh o úspěšném vyproštění takový sušší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye

Jinak ovečky jsou tady všude a jsou tady happy. Máte-li naprd karmu a malé povědomí o tom, co si počít s příštím životem, neváhejte ani minutu.

Po cca dvou hodinách se blížíme zpět do civilizace, čímž myslím pár roztroušených baráčků a onu jednokolejnou asfaltku, po níž jsme přijeli. Mimochodem – tam, kde asfalt není, může být dost mokro.

Na už zmíněném webu je každý trek ohodnocen jednou až pěti kapradinkami, což pokrývá rozpětí “sucho” až “vemte si šnorchl”. Tři kapradinky znamenají, že místy bude bažina cca po kotníky. Ale jde to i vysoko nad kolena, jak nám barvitě vylíčí pár mladých Čechů, kteří na Skye vyrazili natěžko. Na kapradinky pozor.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Isle of Skye

Po krátké procházce zpět k autu jedeme dál směr Quiraing krajinou, která jednoho prostě musí bavit. Po cestě míjíme i Uig, maličký přístav, odkud nám zítra po poledni vyplouvá trajekt na nedaleký Isle Of Harris.

Vyjma Harrisu se coby suchozemci těšíme i na cestu lodí jako takovou. Booknout lístek bylo mimochodem asi tak těžké jako objednat si pizzu, viz například tento web. Z hlediska plánování výletů žijeme v nádherné době, kdy se dá v podstatě vše zařídit předem z gaučově rozleželého pohodlí obývacího pokoje. Pokud tedy neplánujete dejme tomu cestu kolem světa na koloběžce, to by byl pochopitelně jiný příběh; srovnání se týká možností, jaké měla, nebo spíše neměla, ještě generace našich rodičů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cestou zpět z Neist Pointu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Uig

Quiraing

Quiraing patří mezi nejfotografovanější přírodní scenérie Hebrid, vzhledem k špatnému počasí a odlehlé poloze však není zatížen masovou turistikou. [Wikipedie]

Jo. Ačkoliv těch turistů tu je na podvečer ještě relativně dost. Ne, že by to něčemu vadilo, poněvadž chytáme posledního fleka na maličkém parkovišťátku a vyrážíme na další trek – pro beskydské horaly nic velkého, jen tak protáhnout lejtka.

lightroom-28
Trek na Quiraing

Je to dobrý test na to, jak se na Skye asi trekuje: nahoře jsme za cca třičtvrtě hodiny, ovšem na celkem skromné, třistačtyřiceti metrové převýšení je to do strmého travnatého srázu docela dřina. Za deště, o který tu asi v libovolném ročním období nebude nouze, by to mohlo být dost problematické.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Quiraing

Všude kolem Atlantik, jak jinak. Tam někde za vodou je Nashville (dobrá, v těchto zeměpisných šířkách spíš Newfoundland. Ale na to nemáme pěknou písničku). A nemusí bejt zpáteční. Jestli ten fór nechápete, nic se neděje. Je napůl pubertální a napůl muzikantský, což ho bohužel de facto vyřazuje z kategorie univerzálně uplatnitelného humoru.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Quiraing

Je tu krásně, i když se druhá polovina trasy stáčí do stínu, větřík ztrácí skráním příjemnou teplotu a soumrak probouzí – surprise, surprise – mračna pakomárců. Svižným krokem před nimi úspěšně zdrháme, Zuzka mě zdraví známym gestom a druhý den se chýlí ke konci.

Před návratem do Auchtertyre nás ještě čeká už druhá indická večeře v Kyle. Bo po desáté večer mají i tady otevřeno už jen Asiati.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Trek okolo Quiraingu
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Zuzka
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Mraky nad Skotskem

Skotsko 2016, část 1.

Mull of Kintyre

Oh mist rolling in from the sea,

My desire

Is always to be here

Oh Mull of Kintyre

[Paul McCartney]

Katowice-Glasgow

Nikdy předtím jsem z Katowic neletěl; nicméně důvody, proč spádovým letištěm pro Slezsko jsou ony a ne Mošnov jsou tyto: širší nabídka destinací, nová dálnice až k letišti (cca hodina deset z Ostravy velmi pohodovou jízdou) a mj. i 90% (jo, devadesátiprocentní) sleva na parkování pro auta se zahraniční (českou či slovenskou) SPZ. Týdenní parkovné cca 30 metrů před terminálem nás tak vyjde na 14 PLN (~ 90 CZK).

Auto od Avisu s volantem vpravo. Zánovní Ford CC, 9188 CZK na týden. Během první hodiny dva tři vcelku nevinné incidentíky, při kterých levá kola lížou škarpu nebo patník; celkově vzato ale ježdění nalevo není až taková hrůza. Více stresující jsou překvapivě úzké jízdní pruhy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hotýlek

A po dvou hodinách jízdy konečně Horseshoe Inn, venkovský hotýlek na přespání severně od Glasgow. Genius loci funguje; kor když se vám  hned první den podaří přinakopat se v hotelovém baru s partou místních. Začátek dobrý.

Ozvěny doby železné

“Of all the small nations of this earth, perhaps only the ancient Greeks surpass the Scots in their contribution to mankind.”
Winston S. Churchill

Program prvního dne je trochu rozbitý a poskládaný spíše z jednotlivostí. Toť jeho trasa: ambiciózních 297 kilometrů se čtyřmi hlavními zastávkami po cestě. Řídím celkem rád, ale není to úplně málo, tak uvidíme.

01-01-trasa
Den 1. – Trasa

První zastávkou je Kilmartin, malebná vesnička jen kousíček na sever od Horseshoe Innu, v jejímž bezprostředním okolí se nachází hned několik (třistapadesát) monumentů z doby bronzové až železné. Což já vám nikdy nevím, jak mám přesně datovat.

Níže Zuzka úpěšně photobomuje jeden z nich, Nether Largie Mid Cairn. Nether Largie Mid Cairn je v podstatě moc pěkná… hromádka šutrů. Fakticky vzato “hrobka někoho významného” – Cool enough. Dnes se kolem pasou krávy. A ovce. A koně. Asi jsme fakt na venkově.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Zuzka před Nether Largie Mid Cairn
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Nether Largie Mid Cairn

Mají tady dost cool základní školu. Být v Midsomeru, inspektor Barnaby by se tu dozajista vyřádil. Ne, že bychom to těm dětem přáli – obecně je lepší, když je indicií třeba otisk prstu, vzorek DNA, záznam bezpečnostní kamery a tak, prostě cokoli, jen ne další mrtvola.

Děti i paní učitelka se kolem nás dvakrát proženou když korzujeme mezi místními pamětihodnostmi. Páteční ráno zřejmě začíná hodinou tělocviku. Inu proč ne, tráva je zde zelená a vzduch vlahý.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Základní škola v Kilmartinu

Mají tu taky pár (doslova, asi dva) menhirů. Zuzku zmátly – jak vidí něco velkého, pevného, krásného, myslí, že jsem to já. Já stojím opodál a poprvé, poněkud nemotorně, vytahuju pláštěnku. Později během dne se nicméně tento úkon stane naprosto rutinním, aneb dobro došli u Škotskoj.

A konečně jen cirka deset minut vzdálený dost cool kostelík s dost cool hřbitovem. Náhrobky i stovky let staré navozují úplně jiný pocit historické kontinuity než má krchov dejme tomu v Čeladné. Co naděláš.

Carnasserie Castle

Druhá historická zajímavost je oproti kilmartinským kamenným hrobkám přece jen mladšího data: je jí malebná ruina hrádku Carnasserie, který nechal v šestnáctém století postavit biskup John Carswell.

Jeho pohnutou historii jsem příliš nestudoval, vím hlavně to, že se dá naprosto bombasticky vyfotit. Kdo chce vidět, jak moc, nechť hledá na Pinterestu, mně jemně mží a rozptýlené světlo na mracích slévá oblohu do bílého mléka. A kromě toho je to taky rukama.

Dnes je hrad do jisté míry udržovaný a dá se jím prolézat; vystoupat na hradby, odkud někdejší obyvatelé vyhlíželi nebezpečí, projít kuchyní, v níž pekli chléb. A nakouknout do kamrlíku, kam se chodili vysrat; nutno dodat, že odpadní šachta sofistikovaně vede kamsi dolů pod hradby.

Atmosféra dávných časů tu zkrátka dýchá ze všech koutů.

Cesta dále na sever dává poznat jednu z mnoha variací skotského léta. Vítr je o něco svižnější a silnice se obtáčí kolem nespočet lochů a kopců, jenž se od vody strmě zvedají. Po úzkých druhotřídkách lze z „hlavního tahu“ odbočit ke Clachan Bridge.

To je kamenný mostní oblouk z osmnáctého století, konstruovaný tak, aby pod ním mohla projet menší loď. Je používán dodnes i pro auta a říká se mu taky Atlantic Bridge, poněvadž volně vzato “překlenuje Atlantický oceán”. Hodně volně.

V kontextu celého Skotska nenápadná záležitost, ale vypadal dobře na snímcích jiných lidí, tak jsme tady. Je to ok, neboli: kdybychom sem nejeli, celkem nic by se nestalo.

Vlak Harryho Pottera

Po další zhruba hodině a cosi na sever projíždíme skrz Fort William, na letmý pohled velmi atraktivním městečkem při úpatí masivu Ben Nevis, který je s třinácti sty pětačtyřiceti metry nadmořské výšky nejvyšší horou Skotska i celé Velké Británie. Téměř jistě by šlo o zajímavější zastávku než Clachan – plánování zkrátka nikdy není ideální, což v tomto případě platí hned dvakrát: páteční dopravní špička nás tu zdrží téměř o hodinu.

Nicméně po čtyřiadvaceti kilometrech západním směrem je tu konečně Glenfinnan Viaduct, stále funkční vlaková trať zasazená do dramatického panoramatu vysočiny okolo Loch Shiel.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Glenfinnan Viaduct

Dvakrát denně tudy dokonce projede stará souprava s parní lokomotivou a to musí být teprve pokoukáníčko, kor pokud náhodou jde přímo o expres z Bradavic (Zjistil jsem to až ex post, nicméně se zde opravdu natáčelo).

My bereme zavděk poněkud všednějším dieselovým motoráčkem a jdeme se projít. Zase se nám udělalo hezky, takže kdo byl líný se přezouvat, jde celou cestu v teniskách a je mu moc fajn.

Voda má stejně zajímavé vlastnosti – když to nejde skrz pláštěnku nebo bundu s membránou, vyvzlíná (krásné to slovo) vlhkost odspoda po kalhotách tak důkladně, že je převlečení do suchého podobně příjemným zážitkem jako samotný výlet.

Ale co, stejně to tu má koule. Příště i s lístkama na tu parní mašinu. Navíc definitivně horalsky se rozpršelo až když jsme sedli do auta a vyjeli na Auchtertyre, kde máme rezervované ubytování pro další dvě noci. Přes všechnu mlhu a déšť kouzelná projížďka přes hory.

Zítra nás čeká Isle Of Skye.

Yosemite (2014), část 2.

[7 min.]

Vzhůru do hor

Den druhý. Na obloze stejně jako včera ani mráček a předpokládané teploty přes pětadvacet. Ideální podmínky pro trek. Nejraději bych na Half Dome, nicméně zajištěná cesta na 2694 metrů vysoký vrchol má omezenou kapacitu a je potřeba povolení. Zájemců je moc, o povolení se losuje a loterijní systém je jak na potvoru ve stavu, který umožňuje skoro cokoli vyjma podání žádosti.

Pohrávám si s myšlenkou vyrazit načerno, ale už jsem viděl ty titulky: „Český turista (34) bez permitu s sebou do propasti strhl tři členy Klubu aktivních seniorů“. Pročež zvítězil sice taky celodenní, ale ne tak heroický okruh po obvodu údolí. Červená tečka = parkoviště. Modré = vodopády Vernall a Nevada. Žlutá = Glacier Point. Zelená = Half Dome.

0280
Trek v Yosemite Valley

Cestou na výchozí bod trasy se zastavíme na Tunnel View. Tunnel View. Pro vyhlídku u tunelu přiléhavý název. Podle Trip Advisoru jedna z top atrakcí v parku, a „ten“ snímek tady loví opravdu každý. Na levé straně se skoro kilometr nad údolí tyčí El Capitan, jedna z nejslavnějších lezeckých stěn světa. Zdolána teprve relativně nedávno.

Co na fotce není vidět je zástup lidí, kteří ve stejný moment pořizovali tu samou. Vyhlídka je hned u cesty a na parkovišti se vždy najde nějaký ten autobus. Nijak zvlášt mi to nevadí.

tunnel
Tunnel View

Trasa vede kolem podél Merced River a dvou vodopádů – Vernall Fall a Nevada Fall. Do kamene vysekané stupně vypadají na obrázcích přívětivěji než v reálu, ale žádná extra rasovina to není – na vrchol druhého vodopádu je to z údolí jen cca 600 výškových metrů. Na vodopádech je vidět jediná zřejmá nevýhoda návštěvy parku v polovině října: málo vody.

vernall-3
Vernall Fall

Na přelom jara a léta se doporučuje brát s sebou pláštěnku, protože dravý proud má při střemhlavém pádu do stometrové propasti značný rozptyl. Z kraje podzimu se ovšem bystřina mění v krotký potůček, který se poslušně drží skály. Na druhou stranu – na jaře by se člověk mohl těžko procházet tudy.

above_vernall
Kdesi napůl cesty mezi Vernallem a Nevadou

A na třetí stranu, na hraně Nevada Fall by se mohl těžko koupat. Tím nic nenaznačuju. To oni, tedy partičky mladých, krásných, vysportovaných většinou Amíků, kteří tento nápad dostali přede mnou. Bylo to fakt hodně hodně studené.

nevada
Nevada Fall Edge

Největší výzvou celého treku je nešátrat v jednom kuse po foťáku nebo mobilu a užívat si jedinečnost přítomného okamžiku v němž energie proudí, vibrátory vibrují, vesmír vchází ve všeobjímající jednotu a takové ty kydy.

trek
Směrem na Glacier Point

Cirka v polovině závěrečného stoupání na Glacier Point se nějakých třicet metrů od chodníku potuluje medvídě, což mi připadá jako dobrý důvod k mírné nervozitě. Zas vidím ty titulky: „Český turista (34), neznalý zásad chování v blízkosti divoké zvěře, rozsápán medvědy při vycházce v Yosemitském parku“. Po potenciálně nevrlých příbuzných mláděte ale naštěstí není vidu ani slechu.

skoro glacier
Ohlédnutí přes rameno.

A jsme tu: Glacier Point. Provařený vyhlídkový bod, který díky dostupnosti autem trpí už dříve zmíněným neduhem: otevřeli si vyhlídku a chodí jim tam lidi. Ale ono je to dobře – mohou si to dopřát všichni – staří, mladí, chromí, slepí – a má-li kdokoli chuť a síly, je snadné rozběhnout se po udusaném chodníčku do divočiny. Svět je v pořádku.

skoro glacier2
Yosemite Valley, skoro na Glacier Pointu.

Vlevo vbok: další notoricky známé panorama, Yosemite Falls. Well, kéž by. Pže tady už voda chybí úplně. Sedět tu na konári a kochat se by se dalo vydržet hodiny a hodiny, nicméně ještě zbývá cesta zpět do údolí po ostrých serpentinách trasy Four Mile Trail, zhruba sedmikilometrový sestup o tisíc výškových metrů, který opět stojí za to.

yosemite falls
Upper and Lower Yosemite Falls bez vody.
fourmile
Four Mile Trail. Pro dobré foto je nutné být zde ráno, nikoli odpoledne.

Tenaya Lake a šáteček

Den poslední. Spíše půlden, protože je třeba včas dojet na letiště v San Franciscu. Jelikož celodenní výlet nepřipadá v úvahu, vybírám dle průvodce jednoduchoučký okruh okolo jezera Tenaya. Malebná je už samotná cesta, ano, už tam budem…

ten
Tenaya Lake

Jezero ji ovšem překonává, poněvadž je prostě pěkné. V půlce října se navíc dá obejít suchou nohou, což velkou část roku možné není. Mimo jiné tu začíná na internetových fórech adorovaná trasa na vrchol Clouds Rest, kterou si příště – bude-li nějaké – nenechám ujít.

ten2
Tenaya Lake
ten3
Tenaya Lake
ten4
Tenaya Lake

Half Dome z východní strany, jedna z vyhlídek jen pár set metrů od Tioga Road, která nás dovedla k jezeru. A chýlí se to celé ke konci. Třikrát škoda, Yosemite je kouzelné místo. Pocit právě probíhajícího životního zážitku je obzvlášť silný. Což se týká pohledu jak na krajinu, tak do peněženky. Ale co se s tím dá dělat? Nic. Jedem. Jako afterparty vyhlídka na Stanislaus National Forest při cestě do SF.

halfdome
Clouds Rest & Half Dome
stan
Stanislaus National Forest

Yosemite (2014), část 1.

[5 min.]

I Hear The Train A-Comin‘

Sobota ráno na letišti v L.A.. Po dlouhém letu z Tokia zbývá promnout oči, nahodit pokrčené sáčko, smířit se s faktem, že oproti odletu je dneska včera  a tradá do Hertzu pro auto. Jsou tam extra příjemní – a nechcete k tomu GPS? A full coverage? A něco „more fun“? No neposlechněte toho milého pána.

Smutným se příběh stává po vystavení účtu. Pokorně vysvětluju, že si budeme muset celý proces z frontou za zadkem zopakovat, protože taková částka je mimo moje možnosti. Samo je to oukej a nou problem. Tady je totiž všechno nou problem, když přijde na služby.

0008
Trasa L.A.-Salinas po Pacific Coast Highway

A pak cca sedmi až osmihodinová jízda na sever. Prvních pár desítek mil je solidní adrenalin. Jednak je tu jet lag, jednak pět pruhů na přeplněné dálnici je pro našince trochu moc. Obzvlášť pokud je pro vás normálně vzrušením roku to, že v Kunčicích (nota bene pod Ondřejníkem) postavili semafor.

yosemite-5
Molo v Morro Bay

Severně od Morro Bay začíná to hlavní – Pacific Coast Highway 1, dvousetkilometrový had zarputile zakousnutý do strmých útesů nad Pacifikem. Atmosféra je magická. Kalifornské snění, hučení přílivu a partičky vysmátých hippies kolem zastávek na cestě. V zahrádce poblíž jedné z restaurací blues band hraje Brown Sugar a polonahá akrobatka tančí do rytmu několik metrů nad zemí, vpletená do dlouhatánské modré šály.

yosemite-9
No Vacancy

První konstrukce dílčích úseků Higway 1 začaly v desátých letech dvacátého století. Na stavbě se za mzdu 25 centů na den podíleli i trestanci z věznic Folsom a San Quentin. I hear the train a comin‘.

Dávám se do řeči s paní na vyhlídce Ragged point. Dva roky žili s manželem v Japonsku. Teď se v Kalifornii starají o vinice a vyvážejí až do Francie. Cesta kolem světa se občas vejde do dvou vět.

yosemite-7
Ragged Point

Hodně vzadu ikonický Bixby Canyon bridge, postavený už ve třicátých letech dvacátého století. Fotky zblízka se mi vůbec nevyvedly. Asi třes v rukou. A taky už se tmělo. Je to nicméně krásná stavba.

yosemite-10
Bixby Canyon Bridge
bix
Bixby Canyon Bridge během konstrukce, 1932

Vpravo vbok

Druhý den ráno a cesta z městečka Salinas k Yosemitu. V blízkém Monterey je prý nejlepší mořskvé akvárko na světě, ale nemáme čas.

map

Je sucho, jako loni. Loni bylo taky sucho. Kalifornie se v posledních letech potýká s nedostatkem vody, v řekách každý rok ubývají miliardy metrů krychlových. Rádio je toho plné – neplňte bazény, nezalévejte trávníky. Odsolování na úrovni Izraele tu nefunguje a prý by ani nebylo tak úplně vhodné.

„Golden State“ je přitom obilnicí Ameriky; na celkové zemědělské produkci země se podílí bezmála dvanácti procenty, následována Iowou (8%) a Texasem (6%).

yosemite-17
Cestou ze Salinas
yosemite-18
San Luis Reservoir

Dobré ráno, Yosemite

Po pohodových třech hoďkách jsme tu – Oakhurst. Městečko se spoustou hotýlků cca 20 kilometrů od jižní brány Yosemitského parku. Dobrá základna pro výlety, dokud nenapadne sníh, v zimě je klikatá horská cesta neprůjezdná. Míchaná vajíčka, slanina a lívance v klasickém lokálu a vzhůru do hor. Plány na první den jsou poměrně vágní. Nejdříve sekvoje a pak se uvidí, co dál.

mar
Mariposa Grove Museum

A nakonec nic dál. Sekvojový háj Mariposa Grove je úžasné místo. Sekvojovcům obrovským (Sequoiadendron giganteum) se říká „greatest living things“. Nejsou nejvyšší (sekvoj vždyzelená) ani nejširší (tisovec montezumův), ovšem dominují celkovým objemem, který mnohdy o mnoho překračuje 1000m3. Nejstarší kusy jsou přes dva tisíce let staré. Významné stromy v parku mají různá poetická jména, povětšinou odrážející jejich majestát (Fallen Monarch, Grizzly Giant, Washington…)

Špatně se to fotí, protože sekvoje rostou báječně dlouho a vysoko. Z něčeho podobného (..jako je šiška na obrázku výše…) začaly růst, některé z místních kusů někdy ne moc dlouho po bitvě u Thermopyl.

Historicky nejslavnějším stromem parku je, nebo, cheme-li být důslední, byl, Wawona Tunnel Tree. Kdysi skrz jeho impozantní, sedmdesát metrů vysoký kmen jezdily povozy a první automobily.

wav

Dnes na něj lezou kolemjdoucí chuje; oslaben tunelem nevydržel přívaly sněhu v zimě roku 1969. Bylo mu 2300 let. A pravděpodobně mnohem mnohem déle bude trvat, než se jeho ostatky definitivně rozloží.

wavona
A dnes.

Yellowstone (2012), část 3.

[5 min.]

Probouzíme se v Lake Lodge, přímo na břehu již zmiňovaného Yellowstonského jezera, 2376 m.n.m. V podobných nadmořských výškách se tu pohybuje i cena za nocleh. Oproti včerejšku se nádherně vyčasilo a my vyrážíme za (subjektivně) největším zážitkem celého výletu, do Yellowstonského kaňonu, jehož výrazně zbarvené skály daly parku jméno.

yellowstone-3
Zlatá hodinka u Yellowstonského jezera

Grand Canyon of Yellowstone vyhloubila řeka do měkkého materiálu, jenž je pozůstatkem erupce vulkánu z doby před cirka 600.000 lety. Ápropos – erupce yellowstonského vulkánu: až jednou znovu přijde, což je otázkou času, naštěstí v měřítku tikotu geologických hodin, kde se ručičky posunují po tisíciletích spíše než po minutách, udělá velmi pravděpodobně tečku za existencí lidské civilizace tak, jak ji známe (Asi jako by na Šlágr TV pustili Nirvanu).

yellowstone-3-5
Lower Falls

Snad vyjma pár set prominentů ukrytých za několika metry kvalitního železobetonu v luxusních podzemních krytech; i jim ale nakonec dojde kaviár a díly seriálů HBO se začnou opakovat častěji než Tři oříšky pro Popelku.

Vrstvou černého popílku pokrytou krajinou potáhnou zdivočelé tlupy přeživších a vraždění i kanibalismus budou na denním pořádku. Pokud teda taky máte rádi knihy Cormaca McCarthyho a jejich adaptace.

O tom, jak bude celá apokalypsa probíhat, existuje velké množství „pěkných“ videí. Z bezpečné vzdálenosti dejme tomu létajícího talíře by jistě šlo o spektakulární podívanou.

yellowstone-3-6
Grand Canyon of Yellowstone

Kaňon je dle Wikipedie „Zhruba 24 mil dlouhý, hluboký 800 feet (244m) až 1,200 stop (366m), při šířce mezi čtyři sta padesáti a dvanácti sty metry“…

yellowstone-3-7
Lower Falls
yellowstone-3-8
Lower Falls

…a trek po jeho okraji bere dech. Nikoliv náročností – převýšení je zde prakticky nulové – nýbrž scenérií, obzvlášť v tomto období, kdy na stěnách kaňonu stále ještě svítí sněhové převisy a jarním táním posilněná Yellowstone River mezi nimi uhání divočejší než kdy jindy.

Nejobtížnější částí výletu je opět počasí, které co patnáct minut střídá poslední záchvěvy zimy s nesmělým začátkem léta.

yellowstone-3-9
Grand Canyon of Yellowstone
yellowstone-3-10
Grand Canyon of Yellowstone

Suma sumárum krásný, velkolepý, až – že mi huba neupadne – religiózní zážitek. Po delší době  místo, odkud se mi fakt nechtělo. Ale to se nedá nic dělat.

Kousíček na jih od kaňonu děláme poslední zastávku u bublavé a prskající „bahenní sopky“ Mud Volcano. Bublá to, prská to, smrdí to ještě o fous více než třeba sirné prameny, zkrátka a dobře nomen omen.

yellowstone-3-12
Mud Volcano
yellowstone-3-11
Mud Volcano Area. Opět poněkud nestabilní terén.

Od bahenní sopky vyrážíme směr Salt Lake City. Míjíme Lewis Lake, i uprostřed května zamrzlé díky vysoké nadmořské výšce, a jedeme dál, krajinou jak z Pána prstenů, též známou jako Grand Teton National Park, kolem pro našince bezejmenných jezer, skrz městečka jak z Twin Peaks, přes dlouhé, šíré, rodné lány amerického středozápadu,

yellowstone-3-14
Grand Teton

on a rattlesnake speedway in the Utah desert, až na rozhraní severního Utahu a Colorada, k archeologickému nalezišti Dinosaur National Monument.

yellowstone-3-16
Poušť poblíž Dinosaur National Monument

V duchu starého vtipu „na cestě leží kost, otočím ji a na druhé straně Tyrannosaurus“ zde roku 1909 paleontolog Earl Douglass objevil rozsáhlé naleziště zkamenělých kostí. Za památku oblast prohlásil prezident Woodrow Wilson o šest let později.

yellowstone-3-17
Dinosaur National Monument

Kus skály nechali archeologové poodkrytý a v 50. letech nad ním byla vybudována galerie, kde si můžete ostatky veleještěrů nejen prohlédnout, ale i osahat.

yellowstone-3-18
Opravdové dinosauří kosti
yellowstone-3-19
Dinosaur National Monument

Nedaleko se nachází ještě jedno archeologické naleziště; inventář je poněkud mladšího data – jde o zhruba tisíc let staré malby předkolumbovských obyvatel této části Ameriky, příslušníků Fremontské kultury.

yellowstone-3-20
Údolí fremontských kreseb

Spokojen bude archeolog amatér i konspirátor, jenž radostně objeví obraz bytosti navlečené do prehistorického kosmického skafandru. Je ovšem také možné, že si naši prapředci jen tak kreslili na stěnu.

yellowstone-3-22
Fremontské kresby

Ale že by byli zrovna jako The Rembrandts?

yellowstone-3-23
Fair enough

V předposlední den výpravy ještě očekáváme zatmění slunce, které by v Utahu mělo být více než devadesátiprocentní. Tahle podívaná ovšem protentokrát zůstane skryta za mraky.

Americkému západu zdar.

Yellowstone (2012), část 2.

[5 min.]

Prší, je zima a mlha a my jedem na východ do Lamar Valley. Zvířata jsou naštěstí chlupatá a počasí je nerozhodí. Horší to v tomhle ohledu je se svátečními fotografy. Půl dne fotím jen mobilem.

Mammoth Hot Springs

Ale nejdříve na sever, poněvadž je to de facto po cestě: Mammoth Hot Springs poblíž severní brány parku. Kolekce horkých pramenů v travertinovém kopci zde během tisíců let vytvořila vápenatý kras, který díky neustálé geotermální aktivitě ožil vlastním životem.

yellowstone-2-2
Mammoth Hot Springs

Horká voda nasycená uhličitanem vápenatým vyvěrá každou chvíli jinde a neustále mění tvar teras. V tomto ohledu je místní pramen největším na světě (odtud možná název, že jo, ale úplně do detailu po tom pátrat nebudu). Za žluto-oranžovo-hnědo-zelené zabarvení travertinu mohou teplomilné řasy, jimž se v termálech velice dobře daří. Takže ne, smočit se v tom nedá.

yellowstone-2
Mammoth Hot Springs

Po terasách vede krátký okruh dřevěných chodníků. Odměnou za nenáročný výstup je možnost kochat se vyjma termálů i panoramaty okolních hor.

yellowstone-2-3
Mammoth Hot Springs – cestou vzhůru
yellowstone-2-4
Mammoth Hot Springs – Minerva Terrace

Na vrcholu teras je k vidění vizuálně podmanivý hřbitov stromů, které položily svůj život na oltář efektní krajinné fotografie. Nebo se tu teda prostě uchytily v době, kdy termální jezírka odtékala jinudy.

yellowstone-2-5
Mammoth Hot Springs
yellowstone-2-6
Mammoth Hot Springs

Úplně seshora, respektive na konci dřevěného chodníčku, lze pozorovat extra malebné zátiší s vodopádem. Pěkné. „Mamuti“ jsou logisticky velice levnou, nicméně velice zajímavou atrakcí.

yellowstone-2-7
Mammoth Hot Springs

Nebeské pastviny

Přes nepříznivé počasí je v Lamaru rušno. Z kraje sezony je zvěře více a při troše štěstí lze z auta pozorovat několikasethlavá stáda bizonů. Fotil jsem, ale mázlo se mi to. Fakt do prdele ošklivě. Ani chlubit se tím nebudu.

yellowstone-2
Do Lamaru

Na počátku 20.století přitom zbývalo z několika milionů bizonů jen asi 50 kusů. Díky přísné ochraně se však druh ve volné přírodě podařilo zachránit a v roce 1996 už byl jejich počet v parku odhadován na 3500.

Kterýmžto pádem byli zachráněni i pro gurmány, což je taky hezké. I když tak nějak jiným způsobem, jak všichni cítíme.

yellowstone-2-4
Jeleni v Lamar Valley

V případě většiny zvířat jednoho za chvíli začne mrzet, že nemá k dispozici delší sklo neboli teleobjektiv anebo aspoň dalekohled. No kdo by něco takového čekal.

yellowstone-2
Takhle blízko by se chodit nemělo.

Od medvědů by si člověk měl držet pokud možno cca devadesátimetrový odstup. Fotka níže je ze vzdálenosti méně bezpečné. Oficiální materiály parku před přibližováním se k medvědům celkem pochopitelně varují, pročež lidé veskrze opatrní (jako my) mohou podobné snímky získat jen pokud se přidruží ke skupince, u níž je zřejmé, že ne všichni budou schopni utíkat tak rychle. Alespoň tak tomu v tomto případě bylo. Ale nemá se to.

yellowstone-2-5
Grizzly v Lamar Valley

Jakže to bylo s tím delším sklem?

Jedeme dál až za východní bránu do Cooke City na benzin a jídlo a pak dolů k Yellowstonskému jezeru. Počasí i viditelnost už po zbytek dne zůstanou stejné.

yellowstone-2-2
V mlze zahalená Amphitheater Mountain