USA, Ohio (2010)

Cesty toulavý

Ve třiceti letech první cesta do USA. První transatlantický let, první pořádný jet lag a první pořádné ranní wafle.

1V severovýchodním Ohiu, roku 1803, založili bratři Heatonové ocelárnu, která pak vyráběla dělové koule pro Unii, zpívá Bruce Springsteen v písni Youngstown, což dává tušit, že má toto bratru sedmdesátitisícové město zajímavou historii; taky zde počátkem 19. století začala těžba uhlí a oblast byla začleněna do sítě slavného Erie Canalu, kterýžto umožnil lodní dopravu mezi Atlantikem a Velkými jezery. Taky o něm Springsteen zpívá.

Tož škoda, že my jedem do Cantonu.

Cesta do Států se poměrně táhne, a to tím víc, čím víc máte centimetrů, neb v turistické třídě na lince Amsterdam-Detroit moc místa není. Alespoň na můj vkus. Plus letí fakt hodně lidí. Plus letušky jsou lehce protivné. Ale zase o to hůř vypadají. Do samotného Amstru přitom v kokpitu velí kapitán Pružina, což sice zní bezpečněji než Rampa McKvák, ale ne o moc.

2

Nehezké zvěsti o Amících ovšem berou za své hned ze startu – na letišti a v letadle se se mnou spontánně dávají do řeči, přestože se tvářím jako ukrajinský raper, který zabije kohokoli, kdo řekne něco proti jeho matce. Asi kvůli těm otlačeným kolenům. Nebo jsem prostě takový.

3

Na letišti v Detroitu je nový terminál se šedesáti gaty, dlouhý tak, že v něm jezdí vláček. A to svižně a tiše, dokonce tišeji, než někteří po návratu z pařby spí. Takže magnetický polštář, nebo hrubá vrstva kvalitní pryže. Anebo bych se ve zkušebně měl postavit dál od Bezoshovy Mesy.

Canton, OH

Ale zpět ke Cantonu. Na US poměry maloměsto, 70-80K obyvatel, nákupní centra, betonové administrativní budovy, dřevěné rodinné domy s verandou natřené na bílo. Možná dobré jméno pro křečka – „Canton“. No offense. Klima v průměru podobné jako v ČR, nás ovšem vítá jasná obloha a na polovinu listopadu velmi nezvyklých a příjemných 15 stupňů.

Taky je zde ocelárna. Jak když jedete do Třinca. Koleje, kominy, hala se střechu z vlniteho plecha, druha hala, třeti hala, administrativni budova a na recepci nablyskane ložisko a bezpečak v oranžové šlajfce.

A taky je tu síň slávy amerického fotbalu. Nebyl jsem tam. Jediné, co o ní můžu s jistotou říct je, že bych fakt nerad nasral někoho, kdo tam má vitrinku.

V hotelu Courtyard Marriott se nespí zle a z místní snídaně se dá vyžít celý den, obzvlášť pokud normálně snídáte menu musli-jogurt-banán. Krom toho vám milá paní pětkrát doleje džůs a desetkrát vám řekne, že jste honey, což potěší a alespoň trochu odlehčí víčka ztěžklá šesti hodinami jet lagu. Navíc je zde k dispozici „udělej si sám“ vy-chy-ta-ný waflovač, do kterého stačí nalít amoletové těsto a tři minutky počkat, což by zvládl i cvičený kokršpaněl, natož my.

Toyotou Camry se taky zle nejezdí. Místa habakuk, v místní edici samozřejmě automat, na což se strašně rychle zvyká, kolik to musí žrát nevím, ale při ceně 3 dolary za galon bych to taky neřešil. Tady je všecko velkorysé… auta, dálnice, konfekční velikosti pánských kočil i parkoviště u Walmartu.  ( Na okraj – pro našince jsou Státy imho v určitých ohledech relativně laciné. Třeba černé zlato, Coca-cola,  vyjde o něco levněji než u nás. Stejně tak benzín. O hodně levněji vyjde elektronika i oblečení určitých značek).

Na espézetkách motto státu Ohio: „Birthplace of Aviation“. Indeed. Bratří Wrightové, narozeni v ohijském Daytonu, zde vyprojektovali první letoun těžší než vzduch, který vzlétl 17. prosince 1903 v Severní Karolíně. Proto má tato na espézetkách „First In Flight“, aby se to nepletlo. Čili na sobotní výlet jedeme do Daytonu.

Birthplace of Aviation

Po dálnici 3,5 hodiny maximální povolenou rychlostí 65 mph, což je relativně pohodička, tím spíš, že 95% řidičů rychlost skutečně dodržuje. Mírný nával je jen v okolí Columbusu, kde se koná fotbalový zápas. Jinak spíše venkov. Pastviny, elektrické dráty, mekáč.

„Delivery before 10:30 am or your money back“. I like trucking.

Už tam budem. Národní letecké muzeum. Děti s sebou brát nelze, neboť je už odsud nedostanete… pokud by tedy nešly radši s Rossem na dinosaury jako kdysi já. A tahle značka mi připomíná pár písní mé oblíbené kapely.

V přilehlém Memorial parku má plaketu údajně každá jednotka US Air Force, která kdy kde po světě zasáhla do bojů. A nikoli, patetické to není. To je něco jako hodnoty, na rozdíl od směrnic EU o dovozu karamelových bonbónů, ha ha.

A muzeum samotné? Jo. Mají tu fakt všechno, od dřevěných n-plošníků, přes Spitfiry a F16, ve kterých se proháněl Tom Cruise, po prakticky nesestřelitelný F22 Raptor, rejnočí B2, i Boxscar. Procházet se kolem tohoto stroje je poněkud stísňující, protože právě on svrhl 9.srpna 1945 atomovou pumu Fat Man na Nagasaki. Letoun Enola Gay, který o tři dny dříve vypálil Hirošimu, tu ovšem nemají, ten je v leteckém muzeu ve Washingtonu.

No nic, teď něco veselejšího. Tedy aspoň pokud jste – stejně jako já – ve věku, kdy už vás potěší jen cizí neštěstí. Valkýra je název experimentálního letounu, se kterým se pojí hned několik zajímavostí. Tak třeba je tak dlouhý, tak báječně dlouhý… že se nevejde do záběru. Nebo, například, létá rychlostí mach 3. A ke všemu byly vyrobeny pouhé 2 kusy, z nichž jeden se zřítil za pohnutých okolností. Na školení bezpečnosti práce asi někdo zapomněl říct „Chlopi, sedmsetpadesát mega. Tož kurva opatrně“. Smutný příběh k přečtení zde.

22

I přistávací kabina Apolla 15 je cool, jakožto všechny přistávací moduly. Patnáctku zde prý mají proto, že jde o první plně vojenskou misi. A my jsme ve vojenském muzeu. Další přistávací moduly, níže konkrétně Mercury, navíc člověku dávají určitý pocit zadostiučinění – přece jen je někde míň místa, než v turistické třídě do Detroitu. Nic pro klaustrofobiky.

Expozice s poněkud creepy, leč patrně mrazivě pravdivým názvem „Sentinels Of Freedom“: balistické střely Saturn & spol., dříve umístěné v silech, většinou osazené jadernou hlavicí. A schoolbus, ve kterém chybí jen Otto, nás dopraví na nedalekou vojenskou základnu, kde se nachází část expozice.

A taky starší presidentské „Air Force One“. Motto na pečeti, „E pluribus unum“, znamená něco jako „Jediný z mnoha“ 

Ovšem interiér tedy jaksi nic moc, ne?  Že by se zrovna zde šetřilo…? Za mých mladých let měl teda US president hezčí letadlo. Tenkrát ho ovšem hrál Morgan Freeman.

30

Krom toho je ale v Daytonu všechno cool. Jen ty stíhačkové filmy promítané v místním IMAXu jsou trochu ve stylu „chce se mi zvracet jen se na to dívám“. Ale nevadí, pár hodin na dálnici v pravém pruhu to spraví.

A potom už jen pár koleček hotel – kancl – hotel – kancl – hotel – kancl – hotel a tradá na letiště.

Na zpáteční cestě je blbé odbavení zavazadla jen do Amstru, kde je na přestup hodina, přičemž Shiphol je extrémně velké letiště s extrémně mnoha cesťáky, což implikuje dlouhé fronty na odbavení i securiťáckou kontrolu, a že vás na té securiťácké kontrole za flašku ledového čaje zapomenutou v příručním zavazadle podrobí prohlídce, která by byla příjemná, kdyby ji prováděla opodál stojící bezpečačka a nikoli její kolega s vizáží Hercula Poirota. Na Stodolní kdykoliv, ale do Ptáka v hrsti nějakou dobu na pivo nepůjdu. Letadlo má naštěstí půldruhé hodiny zpoždění. Sweet home Ostrava po vcelku stravitelných cca 17 hodinách.

Nova Rock (2010)

Lístek cca 3800 Kč. Útrata na místě cca 50E. Zážitky (v dobrém i ve zlém) k nezaplacení. Nova Rock 2010, Pannonia Fields, Nickelsdorf, Rakousko.

Den první

Příjezd v pátek okolo desáte ráno, cirka 24 hodin poté, co byl areál otevřen. Pro začátek to vypadá na slušnou zdravotní procházku s bagáží, neboť na místě už parkují tisíce aut.

Anebo – ono to bude tak jakože spíš kurva daleko. Až po okraj plné totiž není jen parkoviště, ale i stanové městečko, pročež se z hledání volného plácku stává menší horor zahřátý na třiatřicet stupňů ve stínu, kterého je pohříchu v areálu zoufalý nedostatek. Legenda: zelená tečka = místo, kde parkujeme. Bílá tečka = místo, kde nakonec stavíme stan. Modrá a červená = 2 hlavní stage. Zelená čára = cesta od auta ke stanu.

Ukazuje se, že i k hlavnímu pódiu to bude od pšeničného pole nějakou tu minutku trvat, hrubým odhadem čtvrthodinu až dvacet minut chůze. V průběhu víkendu se ovšem ze zdánlivé nevýhody stává hotové požehnání…

…neboť kde jsou lidé, tam je svinčík. Relativně brzy je jasné, že bydlet v blízkosti toalet nebo sprch je krajně nepříjemná záležitost – jednak kvůli zápachu, druhak kvůli unikající vodě, která mění blízké okolí v bažinu, jíž za minutu projdou stovky lidí.

Mezi „dobře situovanými“ stany se už druhý den line zápach jako na skládce, což nepostrádá logiku – ona to totiž skládka je. (Z drtivé většiny rakouská) omladina neváhá házet si odpadky přímo pod nohy a zem je za chvíli pokrytá plechovkami od piva, hnijícími zbytky jídla a toaletním papírem, u kterého pevně doufám, že byl použit jako konfety. Napadá mě, je-li možné, aby si někdo podobné podloží vytvořil i přímo ve stanu; odpověď zní – ano, to je možné.

Je mi tak nějak trapné fotit a raději jdu dál. Po chvíli mě napadá, jestli někdo v takovém stanu eventuálně třeba souloží. Vzápětí si odpovídám, že to nechci vědět.

Toalety (kterých se mi zdá být +- stejně, jako na co do počtu lidí 3-4x menším Colours of Ostrava) jsou v bezútěšném stavu už v pátek večer. Nejít 3 dny na velkou je trochu problém, nicméně po zjištění ceny, jakou by musel můj jemnocit za vyprázdnění zaplatit se rozhoduji, že to zkusím vydržet. Nakonec je to dobrá volba, v tropickém počasí není příliš chuť na jídlo.

Lidí je všude plno, bratru 50.000, od dítek ledva odrostlých po důchodce. Převažuje skupina +- 20 let. 

V městečku se dá bez problému najíst za problematickou cenu – kebab cca 5 eur, hamburger 4, velký preclík 3 eura. Relativně slušné plechovkové pivko stojí euro, ovšem mají ho jen v městečku, přímo u stage se pouze čepuje a je čtyřikrát dražší. Kohoutků s pitnou vodou je opět zhruba stejně jako na Colours a tvoří se u nich fronty.

Jedno památeční foto a vzhůru pod pódium

A že je to pódium se všemi pěti pé, vysoké jako menší činžák a prostorné tak, že by se na něm dal hrát fotbálek, kterým ovšem rockeři ve většině naprosto opovrhují.

Stouni a Gáni k pomlaskání

Slash vydal sólovou desku a jede k ní turné. Jako zpěváka si nabrnknul Mylese Kennedyho z Alter Bridge a byla to dobrá volba, takový hlas se slyší málokdy. Kromě nového repertoáru dojde i na Sweet Child Of Mine či kousky z dílny Velvet Revolver.

Slash je prostě cool, stejně jako vysmátá smrtka za ním. Želbohu se mi nedaří ho obstojně vyfotit.

Prostor u pódií je jeden velký lunapark. Když vás hudba přestane bavit, můžete si za patřičný obnos sjet horskou dráhu nebo skočit bungee. Hurá. Alešova momentka..

A pak Stone Sour. Dámy a pánové, přichází jeden z nejlepších rockových zpěváků současnosti. Bůh je velký a Corey Taylor je jeho prorok. Skládá výborné písně a umí je výborně prodat. Navíc jich kapela nemusí cvičit tak moc, Corey polovinu času prokecá. My mu to rádi baštíme – je vtipný a nešetří mezi muzikanty oblíbeným výrazivem typu fuck, hell, shit a tak dále. Slipknot, nebo Stone Sour? Pro mě osobně Stone Sour.

Snadno jeden z největších zážitků festivalu. Because I am made of scars. Jesus fucking Christ  Len ta trúba jim tam chýba.

Sestřelení piloti z kamenného chrámu

Následuje ovšem něco, co nám zkazí náladu na zbytek dne a velkou část dne následujícího – publikum doslova popraví skvěle nazvučené a skvěle hrající Stone Temple Pilots, kvůli nimž jsme přijeli především. Je vcelku pochopitelné, že většina lidí čeká na Rammstein, nicméně nemyslím že jsem zažil, aby diváci na tak výborném koncertě pískali, ukazovali muzikantům palcem k hlíně a házeli po nich kelímky s pivem. Poslední kapkou bylo zaťatými pěstmi podpořené skandování „Rammstein“ mezi písněmi.

17

V tu chvíli je jasné, že než jít na to „árijské komando“, radši si nasypu do poklopce drcené sklo. To by člověk blil, Milane. Podobně naladěni jsme všichni a poté co Stouni (evidentně předčasně) končí svoji šou demonstrativně odcházíme do městečka na pivo. Flies in the vasoline we are. Scottie dost možná celou noc proplakal a my s ním.

18Takže – zde mohla být fotka z koncertu Rammstein, ovšem je tu místo ní fakíja. A já to řeknu. Kiss si hráli na upíry, Ozzy na satanistu a Rammstein si hrajou na to, jak links-zwo-drei-vier mašíruje vy-víte-kdo. Samo že „jenom jako a vo nic nejde“. Síla, o které člověk podvědomě ví, že by ji neměl vzývat, v tom samozřejmě je a znásobená mnohatisícovým davem sama o sobě snadno uvolní značnou dávku endorfinů – a ano, napoprvé to bylo „vtipné“, bavilo to i mě a ano, texty jsou samá (nikoliv pitomá) slovní hříčka – nicméně po hudební stránce to už delší dobu je celé v pérdeli, pane hrábě. I kdyby Till Lindemann v příštím videu šukal kozu, his boys nikdy nedojdou hudební nirvány písní jako Plush, Big Empty, Creep nebo Between The Lines. Tečka. Fakíju posílám hlavně a především bandě pod pódiem.

Fuj, to jsem se nasral.

Týden končí, víkend začíná

Sobota pro nás zbylé (část výpravy nerozdýchala reakci publika na STP a extrémní klima) začíná nářezem místních The Sorrow, kteří publikum v neutuchajícím vedru vyhecují k solidním fyzickým výkonům. Šlape to dobře, ale za víkend je nakonec toho zvracení trichu moc.

Nakonec je člověk i rád za bigbítek slečny Joan „I love rock and roll“ Jett a Blackhearts. Lehce přitrapnělé, ale vzal to čert, ksicht to prostě má. Samotná „I Love Rock And Roll“ pak dostává téměř apokalyptický rozměr – obloha se během několika minut černočerně zatáhne a silný vítr rozpoutá v areálu prašnou bouři s předzvěstí toho, že co nevidět bude zatraceně hodně pršet. V davu propuká psychóza se scénami jako z Lynchova filmu, v posledku ovšem spadne jen pár kapek a černá deka mizí stejně rychle, jako se objevila.

 

Za lehce přitrapnělou bych už dnes označil i hudbu Green Day, jelikož doposlouchat libovolnou desku mi dělá vcelku problém. Ovšem komu čest, tomu čest – na Novarocku předvedli naprosto strhující, vtipné, zábavné, muzikantsky virtuózní představení se zvukem kvalitně zmasterované nahrávky, z kterého budu žít ještě měsíc.

21

Připojme překypující kotel sborově zpívající chytlavé refrény a máme světový koncert. Už jen kvůli tomuhle stálo za to sem jezdit. Favourite bits: Boulevard Of Broken Dreams, When I Come Around, žertovná směska Highway To Hell / Hey Jude / Satisfaction a nakonec vlastně i všechno ostatní.

Rastacore, to je core

22Tohle foto evidentně není moje práce, že ano, koncert Skindred jsem bohužel strávil ve stanu, hledaje úkryt před proklatě nízko visícím rakouským sluncem. Nicméně pro mě osobně je to nový objev a fakt, že první červencový víkend zahrají na Rock For People, stojí za zamyšlení.

Jinak je neděle dlouhá a únavná. V duchu děkuji rodičům, že si díky jejich výchově připadám přece jen příliš sexy na to, abych se vykálel do sprchy nebo jen tak z plezíru rozbíjel nespotřebované plechovky s jídlem lidem přímo pod nohama. Nevím proč, ale dělám si iluze, že do až takových hloubek jsme v ČR zatím nedospěli.

Kdo ví. Před vrcholem dne (pro nás Alice In Chains) přichází ještě jeden zážitek z kategorie to-se-mi-snad-kurva-zdá, představení německého performera Bely B. Víte co se stane, když si oblíkneté trojdílné kvádro, vyčešete vlasy nahoru, namalujete oční linky, vezmete kytaru a budete zkoušet v bavorském stylu zpívat tu jako Elvis, tu jako Johnny Cash, s občasnou nepochopitelnou referencí na crossoverové řvaní Mikea Pattona, maje za zády kapelu manekýnů z domu hrůzy a afektovanou klávesačku, která potřásá hlavou mimo rytmus? Budete vypadat jako kokot, bez ohledu na to, že se vás několik tisícovek krajanů pokusí přesvědčit o opaku.

Přátelé, germáni, TOHLE se vám líbí, a STP jste vypískali?? Není divu, že v Evropě nikdy nebyl mír déle než padesát let.

24

Každopádně čekáme především na Alice In Chains a ti jsou prostě strhující, z harmonií ve dvojhlasech Cantrell – Duvall naskakuje husí kůže. Pořizuji velmi nezdařilou poslední fotku před odchodem baterií na věčnost a pak nás čeká už jen procházka prachem k autu a 3 hodiny na dálnici.

Stálo to za to.

 

 

Moskva (2010)

Z Prahy na moskevské Šeremetěvo za cca dvě a půl hoďky. Ze Šeremetěva do centra, díky relativně luxusnímu Éroexpresu, za 300 rublů a 35 minut. Do čehož tedy není započítána frustrující více než hodina ve frontě na imigraci. K zoufalství chybí už jen to, aby z tlampačů hráli Kabáti, což se naštěstí neděje.

A hned zkraje vzhůru do podzemí za romantikou a bratru třicetistupňovým vedrem, které se dole drží, i když venku prší a teplota je sotva poloviční. Větrá se tu vůbec? Kdo ví. Zase co by člověk nechtěl za 26 rublů.

Ó ano, moskevské metro má svoje kouzlo. Značení ovšem nic moc, takže krom znalosti azbuky budete potřebovat i jistý důvtip, nebo alespoň příručku „Jak se chová vesničan ve městě“, pokud jste jako já.

Smog z lesních požárů v okolí Moskvy spláchla včerejší bouře, dusno však přetrvalo ještě několik dní. V centru jsou k vidění věci… divadlo, Kreml, mauzoleum, maršál Žukov na koni. A povězme si taky něco o procentu opravdu atraktivních Rusek korzujících v ulicích. Stručně: je vysoké.

Na velkorysé pěší zóně okolo Kremlu a Rudého náměstí se žádný dálný východ nekoná, vše v dohledu je v západně-velkoměstském stylu.

A jsme tu. Když jabko, tak rajske, když robu, tak z Prajzke (mmch, má někdo osobní zkušenost…?) a když vojenskou přehlídku, tak jedině na Red Square. Normálně mě mrzí, že tu zrovna ty rakety země-vzduch nejedou [Edit 2017: haha. Jak vtipné]. Nicméně alespoň vlajka vlajčí, takže bátuška car je nekompromisně doma a dává si teplé té ze svého pozlaceného samovaru.

10

A víte co?? Připomíná mi to píseň. Snad za to nedostanu na držku…

Klasika nejklasikovatější, Chrám Vasila Blaženého. Postaven v letech 1555-1560 na příkaz Ivana Hrozného jako připomínka vítězství nad kazanským chánem, píšou na Wiki.

11

„Pánbůh rozdal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu…“ Vot tak. A spousta těch parníků evidentně jezdí po řece Moskvě, která sama o sobě působí impozantně a spoluvytváří (zde s jednou z kremelských zdí) zajímavá panoramata. A já na tom mostě přes ni opravdu byl a kromě toho, základem úspěchu v životě je umět se v pravou chvíli tak nějak přihlouple smát. Není divu, že mám tolik úspěšných kamarádů

A nakonec tři bohatýři na rantlu v popředí i pozadí (čtvrtý byl nemilosrdně odgimpován, aby se to rýmovalo). Jinak též místní pití průměrné ceny i chuti. Obecně řečeno další obrázek, ve kterém dostává perspektiva tvrdě po tlamě; zčásti je to mnou, zčásti mou na focení ne zcela disponovanou Nokií Express Music. Aspoň že napravo za to může nejmenovaný starý mistr.

15
To je tak zhruba vše, co se dalo stihnout za jeden podvečer. Příště si nezapomenu někde pod Kremlem dát vodku