Yosemite (2014), část 2.

[7 min.]

Vzhůru do hor

Den druhý. Na obloze stejně jako včera ani mráček a předpokládané teploty přes pětadvacet. Ideální podmínky pro trek. Nejraději bych na Half Dome, nicméně zajištěná cesta na 2694 metrů vysoký vrchol má omezenou kapacitu a je potřeba povolení. Zájemců je moc, o povolení se losuje a loterijní systém je jak na potvoru ve stavu, který umožňuje skoro cokoli vyjma podání žádosti.

Pohrávám si s myšlenkou vyrazit načerno, ale už jsem viděl ty titulky: „Český turista (34) bez permitu s sebou do propasti strhl tři členy Klubu aktivních seniorů“. Pročež zvítězil sice taky celodenní, ale ne tak heroický okruh po obvodu údolí. Červená tečka = parkoviště. Modré = vodopády Vernall a Nevada. Žlutá = Glacier Point. Zelená = Half Dome.

0280
Trek v Yosemite Valley

Cestou na výchozí bod trasy se zastavíme na Tunnel View. Tunnel View. Pro vyhlídku u tunelu přiléhavý název. Podle Trip Advisoru jedna z top atrakcí v parku, a „ten“ snímek tady loví opravdu každý. Na levé straně se skoro kilometr nad údolí tyčí El Capitan, jedna z nejslavnějších lezeckých stěn světa. Zdolána teprve relativně nedávno.

Co na fotce není vidět je zástup lidí, kteří ve stejný moment pořizovali tu samou. Vyhlídka je hned u cesty a na parkovišti se vždy najde nějaký ten autobus. Nijak zvlášt mi to nevadí.

tunnel
Tunnel View

Trasa vede kolem podél Merced River a dvou vodopádů – Vernall Fall a Nevada Fall. Do kamene vysekané stupně vypadají na obrázcích přívětivěji než v reálu, ale žádná extra rasovina to není – na vrchol druhého vodopádu je to z údolí jen cca 600 výškových metrů. Na vodopádech je vidět jediná zřejmá nevýhoda návštěvy parku v polovině října: málo vody.

vernall-3
Vernall Fall

Na přelom jara a léta se doporučuje brát s sebou pláštěnku, protože dravý proud má při střemhlavém pádu do stometrové propasti značný rozptyl. Z kraje podzimu se ovšem bystřina mění v krotký potůček, který se poslušně drží skály. Na druhou stranu – na jaře by se člověk mohl těžko procházet tudy.

above_vernall
Kdesi napůl cesty mezi Vernallem a Nevadou

A na třetí stranu, na hraně Nevada Fall by se mohl těžko koupat. Tím nic nenaznačuju. To oni, tedy partičky mladých, krásných, vysportovaných většinou Amíků, kteří tento nápad dostali přede mnou. Bylo to fakt hodně hodně studené.

nevada
Nevada Fall Edge

Největší výzvou celého treku je nešátrat v jednom kuse po foťáku nebo mobilu a užívat si jedinečnost přítomného okamžiku v němž energie proudí, vibrátory vibrují, vesmír vchází ve všeobjímající jednotu a takové ty kydy.

trek
Směrem na Glacier Point

Cirka v polovině závěrečného stoupání na Glacier Point se nějakých třicet metrů od chodníku potuluje medvídě, což mi připadá jako dobrý důvod k mírné nervozitě. Zas vidím ty titulky: „Český turista (34), neznalý zásad chování v blízkosti divoké zvěře, rozsápán medvědy při vycházce v Yosemitském parku“. Po potenciálně nevrlých příbuzných mláděte ale naštěstí není vidu ani slechu.

skoro glacier
Ohlédnutí přes rameno.

A jsme tu: Glacier Point. Provařený vyhlídkový bod, který díky dostupnosti autem trpí už dříve zmíněným neduhem: otevřeli si vyhlídku a chodí jim tam lidi. Ale ono je to dobře – mohou si to dopřát všichni – staří, mladí, chromí, slepí – a má-li kdokoli chuť a síly, je snadné rozběhnout se po udusaném chodníčku do divočiny. Svět je v pořádku.

skoro glacier2
Yosemite Valley, skoro na Glacier Pointu.

Vlevo vbok: další notoricky známé panorama, Yosemite Falls. Well, kéž by. Pže tady už voda chybí úplně. Sedět tu na konári a kochat se by se dalo vydržet hodiny a hodiny, nicméně ještě zbývá cesta zpět do údolí po ostrých serpentinách trasy Four Mile Trail, zhruba sedmikilometrový sestup o tisíc výškových metrů, který opět stojí za to.

yosemite falls
Upper and Lower Yosemite Falls bez vody.
fourmile
Four Mile Trail. Pro dobré foto je nutné být zde ráno, nikoli odpoledne.

Tenaya Lake a šáteček

Den poslední. Spíše půlden, protože je třeba včas dojet na letiště v San Franciscu. Jelikož celodenní výlet nepřipadá v úvahu, vybírám dle průvodce jednoduchoučký okruh okolo jezera Tenaya. Malebná je už samotná cesta, ano, už tam budem…

ten
Tenaya Lake

Jezero ji ovšem překonává, poněvadž je prostě pěkné. V půlce října se navíc dá obejít suchou nohou, což velkou část roku možné není. Mimo jiné tu začíná na internetových fórech adorovaná trasa na vrchol Clouds Rest, kterou si příště – bude-li nějaké – nenechám ujít.

ten2
Tenaya Lake
ten3
Tenaya Lake
ten4
Tenaya Lake

Half Dome z východní strany, jedna z vyhlídek jen pár set metrů od Tioga Road, která nás dovedla k jezeru. A chýlí se to celé ke konci. Třikrát škoda, Yosemite je kouzelné místo. Pocit právě probíhajícího životního zážitku je obzvlášť silný. Což se týká pohledu jak na krajinu, tak do peněženky. Ale co se s tím dá dělat? Nic. Jedem. Jako afterparty vyhlídka na Stanislaus National Forest při cestě do SF.

halfdome
Clouds Rest & Half Dome
stan
Stanislaus National Forest

Yosemite (2014), část 1.

[5 min.]

I Hear The Train A-Comin‘

Sobota ráno na letišti v L.A.. Po dlouhém letu z Tokia zbývá promnout oči, nahodit pokrčené sáčko, smířit se s faktem, že oproti odletu je dneska včera  a tradá do Hertzu pro auto. Jsou tam extra příjemní – a nechcete k tomu GPS? A full coverage? A něco „more fun“? No neposlechněte toho milého pána.

Smutným se příběh stává po vystavení účtu. Pokorně vysvětluju, že si budeme muset celý proces z frontou za zadkem zopakovat, protože taková částka je mimo moje možnosti. Samo je to oukej a nou problem. Tady je totiž všechno nou problem, když přijde na služby.

0008
Trasa L.A.-Salinas po Pacific Coast Highway

A pak cca sedmi až osmihodinová jízda na sever. Prvních pár desítek mil je solidní adrenalin. Jednak je tu jet lag, jednak pět pruhů na přeplněné dálnici je pro našince trochu moc. Obzvlášť pokud je pro vás normálně vzrušením roku to, že v Kunčicích (nota bene pod Ondřejníkem) postavili semafor.

yosemite-5
Molo v Morro Bay

Severně od Morro Bay začíná to hlavní – Pacific Coast Highway 1, dvousetkilometrový had zarputile zakousnutý do strmých útesů nad Pacifikem. Atmosféra je magická. Kalifornské snění, hučení přílivu a partičky vysmátých hippies kolem zastávek na cestě. V zahrádce poblíž jedné z restaurací blues band hraje Brown Sugar a polonahá akrobatka tančí do rytmu několik metrů nad zemí, vpletená do dlouhatánské modré šály.

yosemite-9
No Vacancy

První konstrukce dílčích úseků Higway 1 začaly v desátých letech dvacátého století. Na stavbě se za mzdu 25 centů na den podíleli i trestanci z věznic Folsom a San Quentin. I hear the train a comin‘.

Dávám se do řeči s paní na vyhlídce Ragged point. Dva roky žili s manželem v Japonsku. Teď se v Kalifornii starají o vinice a vyvážejí až do Francie. Cesta kolem světa se občas vejde do dvou vět.

yosemite-7
Ragged Point

Hodně vzadu ikonický Bixby Canyon bridge, postavený už ve třicátých letech dvacátého století. Fotky zblízka se mi vůbec nevyvedly. Asi třes v rukou. A taky už se tmělo. Je to nicméně krásná stavba.

yosemite-10
Bixby Canyon Bridge
bix
Bixby Canyon Bridge během konstrukce, 1932

Vpravo vbok

Druhý den ráno a cesta z městečka Salinas k Yosemitu. V blízkém Monterey je prý nejlepší mořskvé akvárko na světě, ale nemáme čas.

map

Je sucho, jako loni. Loni bylo taky sucho. Kalifornie se v posledních letech potýká s nedostatkem vody, v řekách každý rok ubývají miliardy metrů krychlových. Rádio je toho plné – neplňte bazény, nezalévejte trávníky. Odsolování na úrovni Izraele tu nefunguje a prý by ani nebylo tak úplně vhodné.

„Golden State“ je přitom obilnicí Ameriky; na celkové zemědělské produkci země se podílí bezmála dvanácti procenty, následována Iowou (8%) a Texasem (6%).

yosemite-17
Cestou ze Salinas
yosemite-18
San Luis Reservoir

Dobré ráno, Yosemite

Po pohodových třech hoďkách jsme tu – Oakhurst. Městečko se spoustou hotýlků cca 20 kilometrů od jižní brány Yosemitského parku. Dobrá základna pro výlety, dokud nenapadne sníh, v zimě je klikatá horská cesta neprůjezdná. Míchaná vajíčka, slanina a lívance v klasickém lokálu a vzhůru do hor. Plány na první den jsou poměrně vágní. Nejdříve sekvoje a pak se uvidí, co dál.

mar
Mariposa Grove Museum

A nakonec nic dál. Sekvojový háj Mariposa Grove je úžasné místo. Sekvojovcům obrovským (Sequoiadendron giganteum) se říká „greatest living things“. Nejsou nejvyšší (sekvoj vždyzelená) ani nejširší (tisovec montezumův), ovšem dominují celkovým objemem, který mnohdy o mnoho překračuje 1000m3. Nejstarší kusy jsou přes dva tisíce let staré. Významné stromy v parku mají různá poetická jména, povětšinou odrážející jejich majestát (Fallen Monarch, Grizzly Giant, Washington…)

Špatně se to fotí, protože sekvoje rostou báječně dlouho a vysoko. Z něčeho podobného (..jako je šiška na obrázku výše…) začaly růst, některé z místních kusů někdy ne moc dlouho po bitvě u Thermopyl.

Historicky nejslavnějším stromem parku je, nebo, cheme-li být důslední, byl, Wawona Tunnel Tree. Kdysi skrz jeho impozantní, sedmdesát metrů vysoký kmen jezdily povozy a první automobily.

wav

Dnes na něj lezou kolemjdoucí chuje; oslaben tunelem nevydržel přívaly sněhu v zimě roku 1969. Bylo mu 2300 let. A pravděpodobně mnohem mnohem déle bude trvat, než se jeho ostatky definitivně rozloží.

wavona
A dnes.

Yellowstone (2012), část 3.

[5 min.]

Probouzíme se v Lake Lodge, přímo na břehu již zmiňovaného Yellowstonského jezera, 2376 m.n.m. V podobných nadmořských výškách se tu pohybuje i cena za nocleh. Oproti včerejšku se nádherně vyčasilo a my vyrážíme za (subjektivně) největším zážitkem celého výletu, do Yellowstonského kaňonu, jehož výrazně zbarvené skály daly parku jméno.

yellowstone-3
Zlatá hodinka u Yellowstonského jezera

Grand Canyon of Yellowstone vyhloubila řeka do měkkého materiálu, jenž je pozůstatkem erupce vulkánu z doby před cirka 600.000 lety. Ápropos – erupce yellowstonského vulkánu: až jednou znovu přijde, což je otázkou času, naštěstí v měřítku tikotu geologických hodin, kde se ručičky posunují po tisíciletích spíše než po minutách, udělá velmi pravděpodobně tečku za existencí lidské civilizace tak, jak ji známe (Asi jako by na Šlágr TV pustili Nirvanu).

yellowstone-3-5
Lower Falls

Snad vyjma pár set prominentů ukrytých za několika metry kvalitního železobetonu v luxusních podzemních krytech; i jim ale nakonec dojde kaviár a díly seriálů HBO se začnou opakovat častěji než Tři oříšky pro Popelku.

Vrstvou černého popílku pokrytou krajinou potáhnou zdivočelé tlupy přeživších a vraždění i kanibalismus budou na denním pořádku. Pokud teda taky máte rádi knihy Cormaca McCarthyho a jejich adaptace.

O tom, jak bude celá apokalypsa probíhat, existuje velké množství „pěkných“ videí. Z bezpečné vzdálenosti dejme tomu létajícího talíře by jistě šlo o spektakulární podívanou.

yellowstone-3-6
Grand Canyon of Yellowstone

Kaňon je dle Wikipedie „Zhruba 24 mil dlouhý, hluboký 800 feet (244m) až 1,200 stop (366m), při šířce mezi čtyři sta padesáti a dvanácti sty metry“…

yellowstone-3-7
Lower Falls
yellowstone-3-8
Lower Falls

…a trek po jeho okraji bere dech. Nikoliv náročností – převýšení je zde prakticky nulové – nýbrž scenérií, obzvlášť v tomto období, kdy na stěnách kaňonu stále ještě svítí sněhové převisy a jarním táním posilněná Yellowstone River mezi nimi uhání divočejší než kdy jindy.

Nejobtížnější částí výletu je opět počasí, které co patnáct minut střídá poslední záchvěvy zimy s nesmělým začátkem léta.

yellowstone-3-9
Grand Canyon of Yellowstone
yellowstone-3-10
Grand Canyon of Yellowstone

Suma sumárum krásný, velkolepý, až – že mi huba neupadne – religiózní zážitek. Po delší době  místo, odkud se mi fakt nechtělo. Ale to se nedá nic dělat.

Kousíček na jih od kaňonu děláme poslední zastávku u bublavé a prskající „bahenní sopky“ Mud Volcano. Bublá to, prská to, smrdí to ještě o fous více než třeba sirné prameny, zkrátka a dobře nomen omen.

yellowstone-3-12
Mud Volcano
yellowstone-3-11
Mud Volcano Area. Opět poněkud nestabilní terén.

Od bahenní sopky vyrážíme směr Salt Lake City. Míjíme Lewis Lake, i uprostřed května zamrzlé díky vysoké nadmořské výšce, a jedeme dál, krajinou jak z Pána prstenů, též známou jako Grand Teton National Park, kolem pro našince bezejmenných jezer, skrz městečka jak z Twin Peaks, přes dlouhé, šíré, rodné lány amerického středozápadu,

yellowstone-3-14
Grand Teton

on a rattlesnake speedway in the Utah desert, až na rozhraní severního Utahu a Colorada, k archeologickému nalezišti Dinosaur National Monument.

yellowstone-3-16
Poušť poblíž Dinosaur National Monument

V duchu starého vtipu „na cestě leží kost, otočím ji a na druhé straně Tyrannosaurus“ zde roku 1909 paleontolog Earl Douglass objevil rozsáhlé naleziště zkamenělých kostí. Za památku oblast prohlásil prezident Woodrow Wilson o šest let později.

yellowstone-3-17
Dinosaur National Monument

Kus skály nechali archeologové poodkrytý a v 50. letech nad ním byla vybudována galerie, kde si můžete ostatky veleještěrů nejen prohlédnout, ale i osahat.

yellowstone-3-18
Opravdové dinosauří kosti
yellowstone-3-19
Dinosaur National Monument

Nedaleko se nachází ještě jedno archeologické naleziště; inventář je poněkud mladšího data – jde o zhruba tisíc let staré malby předkolumbovských obyvatel této části Ameriky, příslušníků Fremontské kultury.

yellowstone-3-20
Údolí fremontských kreseb

Spokojen bude archeolog amatér i konspirátor, jenž radostně objeví obraz bytosti navlečené do prehistorického kosmického skafandru. Je ovšem také možné, že si naši prapředci jen tak kreslili na stěnu.

yellowstone-3-22
Fremontské kresby

Ale že by byli zrovna jako The Rembrandts?

yellowstone-3-23
Fair enough

V předposlední den výpravy ještě očekáváme zatmění slunce, které by v Utahu mělo být více než devadesátiprocentní. Tahle podívaná ovšem protentokrát zůstane skryta za mraky.

Americkému západu zdar.

Yellowstone (2012), část 2.

[5 min.]

Prší, je zima a mlha a my jedem na východ do Lamar Valley. Zvířata jsou naštěstí chlupatá a počasí je nerozhodí. Horší to v tomhle ohledu je se svátečními fotografy. Půl dne fotím jen mobilem.

Mammoth Hot Springs

Ale nejdříve na sever, poněvadž je to de facto po cestě: Mammoth Hot Springs poblíž severní brány parku. Kolekce horkých pramenů v travertinovém kopci zde během tisíců let vytvořila vápenatý kras, který díky neustálé geotermální aktivitě ožil vlastním životem.

yellowstone-2-2
Mammoth Hot Springs

Horká voda nasycená uhličitanem vápenatým vyvěrá každou chvíli jinde a neustále mění tvar teras. V tomto ohledu je místní pramen největším na světě (odtud možná název, že jo, ale úplně do detailu po tom pátrat nebudu). Za žluto-oranžovo-hnědo-zelené zabarvení travertinu mohou teplomilné řasy, jimž se v termálech velice dobře daří. Takže ne, smočit se v tom nedá.

yellowstone-2
Mammoth Hot Springs

Po terasách vede krátký okruh dřevěných chodníků. Odměnou za nenáročný výstup je možnost kochat se vyjma termálů i panoramaty okolních hor.

yellowstone-2-3
Mammoth Hot Springs – cestou vzhůru
yellowstone-2-4
Mammoth Hot Springs – Minerva Terrace

Na vrcholu teras je k vidění vizuálně podmanivý hřbitov stromů, které položily svůj život na oltář efektní krajinné fotografie. Nebo se tu teda prostě uchytily v době, kdy termální jezírka odtékala jinudy.

yellowstone-2-5
Mammoth Hot Springs
yellowstone-2-6
Mammoth Hot Springs

Úplně seshora, respektive na konci dřevěného chodníčku, lze pozorovat extra malebné zátiší s vodopádem. Pěkné. „Mamuti“ jsou logisticky velice levnou, nicméně velice zajímavou atrakcí.

yellowstone-2-7
Mammoth Hot Springs

Nebeské pastviny

Přes nepříznivé počasí je v Lamaru rušno. Z kraje sezony je zvěře více a při troše štěstí lze z auta pozorovat několikasethlavá stáda bizonů. Fotil jsem, ale mázlo se mi to. Fakt do prdele ošklivě. Ani chlubit se tím nebudu.

yellowstone-2
Do Lamaru

Na počátku 20.století přitom zbývalo z několika milionů bizonů jen asi 50 kusů. Díky přísné ochraně se však druh ve volné přírodě podařilo zachránit a v roce 1996 už byl jejich počet v parku odhadován na 3500.

Kterýmžto pádem byli zachráněni i pro gurmány, což je taky hezké. I když tak nějak jiným způsobem, jak všichni cítíme.

yellowstone-2-4
Jeleni v Lamar Valley

V případě většiny zvířat jednoho za chvíli začne mrzet, že nemá k dispozici delší sklo neboli teleobjektiv anebo aspoň dalekohled. No kdo by něco takového čekal.

yellowstone-2
Takhle blízko by se chodit nemělo.

Od medvědů by si člověk měl držet pokud možno cca devadesátimetrový odstup. Fotka níže je ze vzdálenosti méně bezpečné. Oficiální materiály parku před přibližováním se k medvědům celkem pochopitelně varují, pročež lidé veskrze opatrní (jako my) mohou podobné snímky získat jen pokud se přidruží ke skupince, u níž je zřejmé, že ne všichni budou schopni utíkat tak rychle. Alespoň tak tomu v tomto případě bylo. Ale nemá se to.

yellowstone-2-5
Grizzly v Lamar Valley

Jakže to bylo s tím delším sklem?

Jedeme dál až za východní bránu do Cooke City na benzin a jídlo a pak dolů k Yellowstonskému jezeru. Počasí i viditelnost už po zbytek dne zůstanou stejné.

yellowstone-2-2
V mlze zahalená Amphitheater Mountain

Yellowstone (2012), část 1.

[7 min.]

Tři dny není zrovna moc, ale mrknout se v rámci služebky do jednoho z nejkrásnějších parků na světě je geniální i tak. V noci přilétáme z Chicaga do Bozemanu v jižní Montaně. Dost „Yellowstone“ je už bozemanské letiště, provinční, ale velmi sympatické, s různými zvířaty i částí konstrukce vyvedenými ve dřevě. A pak cca dvě hoďky hertzovským autem do West Yellowstonu na nocleh.

2012-05-17-08-09-12
Hibernation Station

Možností ubytování je poblíž Yellowstonu přehršel. V půlce května, před hlavní sezonou, nebude ani takový problém nejaké sehnat. Nicméně nepochybujte ani na vteřinu, že si ho krvavě zacálujete, a to nejen v případě Hibernation Station, chatkové osady pár minut jízdy od západní brány parku (bez auta se lze samozřejmě rozumně pohybovat nelze). Jde to i levněji, ale má to svá úskalí – stan, přičemž tábořiště mají omezenou kapacitu a může vás překvapit medvěd, nebo větší vzdálenost od parku.

2012-05-17-09-54-09
U západní brány

Yellowstone byl ustanoven roku 1872 a je tak prvním národním parkem na světě. Jedinečnost mu dodává poloha nad kalderou největšího světového vulkánu – nachází se zde polovina světových geotermálních jevů, takže kouř stoupá z kdejaké díry u cesty. Semotamo teda i z nějaké díry NA cestě, což shledávám lehce znepokojujícím, ale tak tu prostě život chode.

img_0933
Roaring Mountain

Jedná se vlastně o náhorní plošinu ve výšce přes 2000 m.n.m., což má očekávané dopady na klima. Štíty okolních hor stoupají až do rozmezí 2700-3400 m.n.m

Fire In The Hole!

Parkem protéká mnoho řek; nejzajímavější je Yellowstone River, na jejímž toku se nachází Velký kaňon, spousta vodopádů a peřejí. Prvního dne ale putujeme proti proudu jednoho z jejích přítoků, Firehole River.

2012-05-18-09-22-55
Firehole River

Jakkoli jsou na ní k vidění malebné kaňony, peřeje, vodopády a tůně vybízející ke koupání, hlavní atrakce v jejím bezprostředním okolí jsou jiného druhu.

img_0930
Firehole Falls

Výše po toku Firehole River se totiž nacházejí ty nejzajímavější z už zmíněných geotermálů. Oblast Geyser Basin je členěna na Horní, Střední a Dolní, což implikuje 3 zastávky na cestě autem a procházení okolo kýčovitě krásných scenérií po dřevěných chodnících. Terén samotný je jinak zrádný, co se jeví jako pevná zem je mnohdy jen tenká krusta nad vařící vodou nebo bahnem.

2012-05-17-13-53-57
Jedna z mnoha krasových tůní

Naprosto jasný a nezvratný důkaz existence obra Koloděje: šel tudy a coby rodilý Čech samozřejmě kašlal na předpisy.

2012-05-17-14-06-01
„Kolodějova šlápota“

Všem barvám okolo je občas tak trochu těžké věřit, nicméně tak to prostě je; příroda místní nebe, půdu i porost poněkud přesaturovala.

img_0831
Nedaleko Old Faithful

What’s the Story? (což je v souvislosti s obrázkem níže samozřejmě narážka na album a píseň svého času slavné přeslavné britpopové kapely, jak budou dobře vědět především, smím-li to tak říci, dříve narození).

img_0833
Morning Glory Pool

I z těchto míst jsou bohužel pravidelně odstraňovány kilogramy mincí a odpadků. V době naší návštěvy ovšem čisto.

img_0834
Morning Glory pool

Old Faithful a ti druzí

V centru Upper Basin setrvale klokotá jedna z největších atrakcí parku, možná nejznámější gejzír na světě Old Faithful. „Starý spolehlivý“ není nejstarší ani nejvyšší, věren svému jménu ovšem chrlí pravidelně každých 90 minut, což pro většinu jeho místních kolegů zdaleka neplatí; některé jsou aktivní jen několikrát za století.

V konečném důsledku se tento fakt hodně podepisuje na bezprostředním okolí, jež je masově turistické až to bolí. Což ovšem nic neubírá té až dětské radosti, co člověka zachvátí, když to konečně vypukne. Smysl pro drama za sto bodov.

img_0852
Old Faithful

O kousek níže, tedy víc Middle, tedy severněji, aby se to pěkně rýmovalo, maluje barvami přímo lautrecovskými Grand Prismatic Spring, prý nejfotografovanější termální atrakce Yellowstonu. Horká voda tu vyvěrá ze čtyřicetimetrové hloubky.

img_0880
Grand Prismatic Spring

Nejkrásnější pohled na něj je z pahorku hnedle vedle, jenomže na trek bohužel tentokráte nemáme čas. Krom toho, počasí se dramaticky mění každou zhruba čtvrthodinu a začíná být fuška svlékat a znovu oblékat všechny ty vrstvy. Vizuálně nejlepší jsou tedy ony temné bouřkové mraky, mohu-li si vybrat.

Horká voda z Grand Prismatic přiživuje právě Firehole River, která se vlévá do Yellowstone River, která se vlévá do Missouri, která se vlévá do Mississippi, která se vlévá do Mexického zálivu (!), který je odtud opravdu zatraceně daleko. Ale o impozantním povodí Mississippi a tom, jak tahle gargantuovská řeka sbírá vodu pomalu z celé Ameriky zase někdy jindy.

img_0889
Firehole River u Grand Prismatic Spring

„What to Do If You See a Bear“

Hned první den máme poměrně velké štěstí na divoká zvířata. Ta jsou na první pohled velice krotká, následkem čehož je počet zraněných návštěvníků každoročně poměrně vysoký. Intuitivně jde hlavně o medvědy, ze kterých má ovšem většina lidí vcelku pochopitelně respekt. Ošklivě nakopat do zadku vás nečekaně může i něco tak ladného, něžného, krásného, jako laň.

img_0927
Jsem v pohodičce, ale moc mě neserte.
O stavech leták hovoří zhruba takto:
Cougars ………………..20
Wolves ………………..150
Grizzlies………………200
Bighorn Sheep………500
Pronghorns…………..500
Black Bears…………..700
Moose…………………700
Mule Deers…………1,000
Bison………………..4,000

Elks………………..10,000

img_0921
Bizon americký

Nejlepší v tomto směru je první setkání s bizonem. Je to tedy opravdu majestátní zvíře. Majestátně kráčí uprostřed cesty a zastavuje dopravu, majestátně se pase, majestátně žvejká a majestátně kadí. Protože je stále ještě zjara, je k vidění i spousta bizoních telátek, která jsou pro změnu tak nějak přiměřeně srandovní.

První den se vyvedl náramně.  Zítra se chystámě za „ještě více“ zvířaty do Lamar Valley.

 

Niagara Falls (2011)

[7 min.]

Květnový, horký, ale hlavně volný víkend na další služebce do Ohia vybízí k výletu. Tentokrát si jedeme takříkajíc odškrtnout takové to povinné. Niagarské vodopády.

1
Trasa Canton – Niagara Falls

Dostat se z Ohia k Niagaře vyžaduje cca 4 hodiny na jeden směr, automobil, a v případě, že tento není vybaven tempomatem, cihlu. Jede se totiž zvolna, dlouho a rovně.  A vlastně ještě nějaké drobné, v cestě totiž občas stojí mýtné brány. Žádná komplikovaná elektronika stylu Kapsch: v kaslíku sedí pán, který řekne „3 dolary“, načež mu dáte 3 dolary. A je to. Everybody’s happy.

Celá cesta se táhne podél Erijského jezera, takže spousta kolemjedoucích trucků za sebou táhne člun. Takové to rodinné brouzdání šestadvaceti tisíci čtverečních kilometrů nejjižnějšího z Velkých jezer tu asi bude oblíbeným zpestřením soboty.

Míjíme Cleveland, míjíme Erie a projíždíme de facto skrz Buffalo, takže krom jiného můžu říct, že jsem koutkem oka zahlídl město, kde to tenkrát Hašan tak čapal.

Niagara Falls

A nedaleko za ním, úplně přesně na hranici s Kanadou, už malé, leč velkým vodopádem proslavené, městečko Niagara Falls. Dřevěné domky s verandou jsou všudypřítomné, stejně jako Indové (…u nichž si kladu otázku proč?). Jakoby nahodile rozvěšené telegrafní dráty hrajou to nekonečně dlouhý, monotónní blues a z obláčků vodní tříště na obzoru je zřejmé, že už tam budem.

Je to tak; kdo čekal nedotčenou divočinu s medvíďaty, bizony a Tarzanem, jako třeba já, je zklamán. Niagarské vodopády jsou de facto ve městě. Alespoň z části je obklopuje pečlivě udržovaný park, nicméně až na vodopád samotný je to asi jako kdyby člověk zapadl do Komeňáku při jarním tání. 

Čili k povšimnutí nám zbývá především vodopád samotný. A na ten se dá říct – jo, má to svoje.

Tudy se kdysi řítil David Copperfield jisté smrti vstříc, oči zavázané, údy k vratkému voru připoutané, ještě dnes vytřesu popcorn na triko, když si vzpomenu, jak vor padal přes okraj. David se naštěstí za chvíli přiřítil nedbale zavěšen do provazového žebříku pod helikoptérou.

My se do větších akcí pouštět nebudeme; helikoptéra by třeba taky nemusela přiletět. Nakonec – několik tisíc kubíků vody za vteřinu padajících do padesátimetrové hloubky je dostatečná šou. Kor když se dá až k hraně dojít po asfaltu tak na metr. Díkybohu za masivního zábradlí.

10
Horseshoe

Horseshoe neboli Podkova, největší ze tří vodopádů, pod kterým na kanadské straně Nikola Tesla postavil vodní elektrárnu, za což ho na americké odlili z bronzu, je de facto permanentně zahalen v mlze vlastní vodní tříště. Z vodopádu samotného není seshora nic moc vidět. Blíž nejdu, ještě by mi navlhl můj laciný fotoaparát.

11
Pod vodopádem

Za to sjet si zdviží dolů pod vodopád se přes frontu sakra vyplatí! Za slabých 11 dolarů výborná investice a kravál jak na koncertě Motorhead. Můj fotoaparát přece jen navlhne.

Na ptáky, kteří mají hned vedle hnízdiště a beze studu tu sedí na vejcích (žádné dvojsmysly, opravdu sedí na vejcích, aby ta vejce byla teplá), jsme sice krátký, ovšem ochrání nás před nimi, jakož i před vodní tříští, žlutá pláštěnka, která coby součást vstupenky halí skoro všechny od hlavy po paty.

Impresivní, ne že ne. Niagára opravdu hučí temně, skoro jako Ostravica. Celkem mě baví motat se pod vodopádem tam a zpátky dobrou půlhodinu.

Při cestě zpět k Duhovému mostu je třeba se kousek vrátit parkem a projít kolem prestižně vyhlížející skleněné kostky, ze které se ovšem vyklube indická tržnice. Jde o zajímavý retro zážitek vracející člověka o 20 let zpět na pouť do Pržna. Indům evidentně nesmí do krámu nic, co není z průhledného plastu a má míň než deset barev.

16
Souvenir City

Proč mě nevaroval transparent Shopping Centre / Souvenir City?

Dá se tu i najíst. Na indický zůsob, tedy rukama. Dávka kari bude dozajista poctivá, ale vzhledem k určité vysokohorské přirážce si nechám zajít chuť. O to rychleji jsme na mostě. Je to vlastně jen takový pokus, protože do Kanady je pro našince potřeba vízum, kterým nedisponujeme.

Á voila – pohled z kanadské strany. Sympatická, přísně se tvářící policistka sice pas prohmatává, jako by byl falešný (v kterémžto případě bych za něj ovšem kdysi dal víc než 600 Kč), po pár otázkách ale potřebný štempl uděluje. Dostat se do Kanady bez víza? Říkejme tomu třeba „sex-appeal“. Alespoň tak jsem se rozhodl si to zapamatovat.

Ještě lepší Niagara Falls

Z kanadské strany jsou vodopády jako na dlani – lze si pořídit ultimátní selfie s Niagarou v pozadí. Všechno vím, všude jsem byl, ale natřít si držku opalovacím krémem – to ne. Ještě ten den večer toho budu lehce litovat.

20

Velká jezera i Niagarské vodopády jsou pozůstatkem ústupu ledovce během poslední doby ledové. Aneb nejkratší cestou z Erijského jezera do blízkého jezera Ontario. Průměrný průtok 110.000 kubíků za minutu. Za posledních 10 tisíc let prý eroze způsobená vodní masou posunula hranu vodopádu o 11 kilometrů. V současnosti už není tak výrazná díky regulacím horního toku Niagary pro energetické účely.

23
Z Kanady

„A to jsem si jednou takhle koupil jachtu a sjel na ní Niagarské vodopády…. PROTI PROUDU“…

No nic, zanechme tohoto sily hjumr, ve skutečnosti cca pět lodí, které se všechny jmenují Maid Of The Mist, míří těsně pod horseshoe. Vypadá to lákavě, ale kdo ví, co by mi zas dali za pláštěnku.

Úprava i pořádek opět perfektní, nicméně na kanadské straně je městečko překvapivě mnohem komerčnější. Břeh řeky a parčík by ještě šel, nicméně ulice okolo jsou už vyloženě Vegas. Mléčné bary, strašidelné hrady, ruská kola a další podivuhodné atrakce.

Při pohledu na poutač níže jsem se nejdřív zděsil, že vidím v kečupu namočený penis (vlastně dva); naštěstí se ukázalo, že jde o páně Drákulovy zakrvavené tesáky a tudíž půjde o atrakci klasicky hororovou a nikoli groteskně perverzní ála Rammstein.

29

Bird Kingdom

Bratru sto metrů za hranicí je veliké ptákolárium. Ne až tak lákavé jako tropičtí motýli, kteří jsou údajně k vidění 3 míle odsud, ale jiná možnost nebude, den se krátí.

A nakonec pěkné. Opeřenci jsou ochočení, volně puštění, relativně chytře koukají a nejsou skoupí na slovo. Například tadyhle Jojo se sice tváří, že neumí do pěti napočítat (což pravděpodobně opravdu neumí), ovšem po krátkém přemlouvání slečně pečovatelce zazpíval (včetně textu) takovým způsobem, že by ho všici moji kamarádi hned brali do kapely. A zkuste si tipnout, namísto koho.

33

Kurice se pustivice do palice kukurice…

Bo tak život chode.

Určitý odstup mi dovoluje Niagara Falls zhodnotit lidově demokraticky v kontextu „celé“ Ameriky. Tedy: je to ok. Není to průser a není to bomba největší. Jako výplň volného víkendu více než dostačující, nicméně letět sem (dejme tomu) jen kvůli tomu nebo především kvůli tomu se zcela určitě nevyplatí. Parky amerického středozápadu toho nabídnou stokrát více. Ale to už jsme v poněkud jiném příběhu, na který je třeba si nějaký ten čásek počkat.

Minimálně do roku 2012.

37

 

 

New York (2011)

Podle knihy „Americe tváří v tvář“, pětisetstránkového opusu kolektivu sovětských novinářů doprovázejících Nikitu Chruščova na památné cestě po USA v říjnu roku 1960, znamená „Mana Hatta“ v jazyce původních obyvatel „Oklamali nás“.

1Tfuj. Američtí kapitalisté byli evidentně zlotřilí už jako nizozemští feudálové.

Do NY přilétáme pozdě, ve tmě, na zmatené a neútulné Kennedyho letiště. Zbývá vyřešit dopravu do centra. Taxík na střední Manhattan stojí zhruba padesát dolarů, vlak dvanáct, týdenní jízdenka na metro pětadvacet. Jako správný kluk z vesnice si koupím permici na metro a pak jedu vlakem, ve kterém si chtě nechtě musím koupit ještě lístek za dvanáct u průvodčího, což se samozřejmě vyplatí.

Ale nakonec je to dobře. V tuhle hodinu je s elegantním letadlovým kufříkem lépe ve vlaku než v podzemce někde v Queensu. Hádejte se s někým, kdo má „vy víte kde“ dost pravděpodobně hrozivější kérku než vy na rameni.

Vlak drkotá a drkotá, až konečně šťastně přijíždíme na Penn Station, dopravní tepnu v samém srdci Manhattanu, v níž se potkávají vlaky a několik linek metra. Je to odtud jen pár bloků do korejské čtvrti a hotýlku La Quinta, jenž má na bookingu velice slušné reference – čisto, wifi, snídaně v ceně a žádní švábi v koupelně, což v cenové relaci kolem 200 dolarů za noc zdaleka není v NY samozřejmost.

Jediné, co mě po příjezdu lehce rozladí je hospodský odér v pokoji, pročež se vracím na recepci.

„Pardon, máte nekuřácký pokoj?“

Indický recepční hispánského hotelu v korejské čtvrti omluvně zakroutí hlavou.

„Bohužel, jsme plní“.

Stejnou odpověď si hned po mně vyslechne pár francouzsky mluvících baťůžkářů, kteří do města evidentně přijeli na blind. Á voila, cizí neštěstí. Mlask mlask.

Svatyně neonových bohů

And the people bowed and prayed
to the neon God they made.

[Simon&Garfunkel, The Sound of Silence]

Noc je mladá, vzhůru do ulic, poněvadž „Město, co nikdy nespí“ nikdy nespí. Někdy po půlnoci je na Times Square, údajně nejnavštěvovanějším místě na světě, pravděpodobně stejně jako v jakoukoli jinou denní dobu, omrdesát lidí. Střízlivým odhadem nějaká ta tisícovka. Teda možná. Tak nějak. Plus mínus. Nalej vylej. Nemám na to oko.

Pod desítkami zářících reklamních obrazovek se vyplatí počkat na spot se zrzkou, která klopí oči tak cudně, až by člověk zapomněl, že předvádí spodní prádlo a pak na ni fascinovaně hledět. Jdu si do postranní uličky koupit dílek pizzy a zkouknu to ještě pětkrát.

Přísným pohledem tu na nepřetržitý mumraj dohlíží můj v bronzu vyvedený skorojmenovec George M. Cohan, americký skladatel, textař, zpěvák, tanečník a producent, podepsaný pod více než třemi tucty broadwayských muzikálů z první poloviny dvacátého století.

Jen pár bloků dál je Macy’s, údajně největší obchodní dům na světě. Na to taky nemám oko, nicméně posledního dne jsem v něm zakoupil kvalitní trenýrky. Dokonce troje.

A pak už nočním rejem dolů k jedné z newyorských dominant.

Slavný mrakodrap Empire State Building má překvapivě otevřeno i o půl druhé v noci. V tuto hodinu žádné fronty, což je příjemné; během dne se čekání může i přes dvaadvacetidolarové vstupné snadno natáhnout na hodiny. Odměnou za trpělivost je uhrančivá atmosféra třicátých let a art deco v nejlepší formě.

Cestou nahoru je třeba 2x změnit výtah – ocelové lano délkou konkurující výšce mrakodrapu by neuneslo vlastní váhu. Teprve nedlouho se experimentuje s kompozity uhlíkových vláken; výtahová šachta o závratných 660 metrech by snad měla vyrůst v saudskoarabské Kingdom Tower, stavbě projektované na celkovou kilometrovou výšku, kolem roku 2018.

Těsně pod vrcholem EST je nádherná expozice s technickými výkresy a dobovými fotografiemi. Z bezmála čtyřset metrů jde respekt a noční Manhattan je impozantní, přesto celkově vzato trochu zklamání. Asi únava, na první noc toho už bylo dost.

Krom toho, hotel je za rohem, ve stejném bloku jako ESB. Ze skromného střešního baru lze (za neskromných pět dolarů) nasvícený mrakodrap do omrzení pozorovat u třetinky piva.

Metropolitní, Národní, Americké

Druhý den se kazí počasí. Jakoby odnikud zkušeně vyplují pouliční prodavači deštníků a afroamerický saxofonista před Metropolitním muzeem naproti Central Parku mění Hello Dolly na Raindrops Keep Falling On My Head.

Metropolitní muzeum umění je uměním samo o sobě. Oběhat dva miliony čtverečních stop efektně naaranžovaných  expozic za půlden dost dobře nejde, tak aspoň kousek.

Dalí a jeho levitující Kristus.

Římani a jejich antické sochy.

Modigliani a jeho protáhlé ksichty.

A tak dáááá –

— ááááále.

Těžko říct, existuje-li někde na světě opulentnější památník tajů tvůrčí bolesti a filantropie. V místním suterénu se nachází obsáhlá studovna, pro studenty dějin umění patrně ráj pozemský.

Jenže my už nemáme čas. Pospícháme do druhohorní, pětašedesát miliónů let vzdálené minulosti. Naproti přes Central Park je totiž další muzeum,  Americké muzeum přírodní historie. To podstatné od druhého patra výš…

43
American Museum of Natural History

…alespoň pokud stejně jako já patříte mezi fanoušky Stevena Spielberga, Karla Zemana nebo Zdeňka Buriana, jímž ilustrovanou Knihu o pravěku jsem jako klučík prolistoval tisíckrát tam a zase zpátky. Mimochodem byl z Kopřivnice a anglická Wiki o něm hovoří mnohem více než česká.

V muzejních prostorách pragmaticky trávím dlouhé hodiny, poněvadž venku, jak říkával Josef Kemr, prší a prší. Vytoužené polojasno přijde až s pozdním odpolednem.

Je čas na pozdní oběd. Asi nejjednodušší (a nejlevnější) je zapadnout do jednoho z mnoha pouličních „bufetů“, které nabízejí kdeco od číny po pizzu. Rozumně se dá najíst i v salátových barech – de facto „čína na váhu“, 10 dolarů a tak tak to sníte. Kvalita velice slušná.

Tad’s Steaks je „steakový“ bufet. Fronta až za roh, obsluha v jednom kole, všemu vévodí pořízek u roštu, kterému by u dělostřelectva ani nedávali kanón, jen náboje.

„NEXT!“

„10, medium“, zavolá zpátky někdo z fronty přede mnou. Šéfkuchař zpod pultu vyloví obrovský flák masa a obloukem ho hodí na rošt. Mlask. Maso okamžitě zasyčí.

„NEXT!“ – „8“

„NEXT!“ – „7, rare“. Mlask, mlask, mlask.

A čo strýko, vraj stě kúpili dve kravy? No hej, kúpil som, ale sme ich zožrali.

Mlask.

Hádám, že za dopoledne. Plus česneková bageta, opečený brambor, litrová kola, aneb když vám doktor dovolí jen jedno jídlo denně. Nikdy dřív jsem neviděl takhle zfastfoodované hovězí. Je to vlastně dost divné.

Lower Manhattan

Newyorské metro oproti metru středoevropskému jezdí mnohem těsněji pod povrchem, vlak je mnohdy slyšet/vidět i z chodníku. Tras je hodně, lidí ještě víc a ne všechny vlaky stojí ve všech stanicích; je v tom ovšem systém – když spěcháte, nasednete na expres, který staví třeba jen ve třech zastávkách z deseti. Přesun mezi čvrtěmi se tak počítá na minuty.

A z jedné z posledních stanic metra na dolním Manhattanu je to jen kousek pěšky na Brooklyn Bridge.

57
Panorama Manhattanu z Brooklyn Bridge

Slavný most a symbol města, dokončený v roce 1883 po čtrnácti letech prací, osmnáctset metrů dlouhý a šestadvacet nad hladinou řeky visící. Už v roce 1885 se o první seskok z něj pro čest, slávu a prachy pokusil plavecký instruktor Robert Emmet Odlum; silný vítr ovšem udělal z jeho husarského kousku kousek poslední – Odlum dopadl na hladinu ve špatném úhlu a zabil se.

Výhledy na manhattanské mrakodrapy, na Brooklyn, na Liberty Statue berou dech, stejně jako most samotný.

Prvního října 2011 tady zatknou na 700 účastníků demonstrace Occupy Wall Street.

A nedaleko je i Ground Zero. Památník obětem teroristických útoků je zatím nepřístupný, škoda. Nové věže World Trade Center pak rostou stejně, jak máš Ewě Farné vohřívat meloun: sice jistě, ale pomalu; Empire State Building ve 30.letech postavili za rok, Freedom Towers se staví už let deset. Průtahy jsou newyorčanům nepříjemné.

Money, money, money

„Jedna žena se mě ptala, co bych dělal s deseti miliony dolarů. Odpověděl jsem, že bych se staral, co se stalo se zbytkem mých peněz.“ [neznámý makléř z Wall Street]

Aneb newyorská burza cenných papírů a bílé límečky v bespoke oblecích, jejichž majitele dost možná najdete v takových těch žebříčcích ve Forbesu. V kontextu celé megapole vlastně docela nenápadný koutek.

94
Wall Street

Čas od času tu nebývá nouze ani o kulturu z „druhého křídla“. Lid povolal nás do zbraně, my opustili frézy a uniformy oblékli… si místo kombinézy.

Na dolním Manhattanu, přibližně na rohu Front a John Street (a taky na Times Square), jsou prodejny Tkts, kde se dají sehnat last minute vstupenky na Broadway se zhruba 50% slevou. Na dnešek jsou sto dvacet vteřin před zavíračkou lístky už jen na Mamma Mia. Za 80$ po slevě.

80$ za dvě hodiny švédského popu?

To je spousta piv.

Nebo lístek na Metallicu.

Ale tak jo. Po jistém váhání mezi muzikálem a – patrně ještě dražším – letem helikoptérou nad Hudsonem beru muzikál.

O dvě hodiny později už napjatě žmoulám bulletin v divadle Winter Garden. A nakonec naprosto úžasné, pravděpodobně jako většina představen Broadwayi. Su tak dojatý, že to odcházím zapít do irské putyky, na což právě padne druhá půlka „těch vašich honorářů“, v tomto případě původní ceny lístku.

A ještě jednou jen tak pro radost noční Times Square. Zítra kolem páté odpoledne nastane historický okamžik: nebude tu ani noha. A pivo na střeše u očumování Empire State. Kdepak, to se neomrzí.

Říkal si Hurikán

„…v sobotu v poledne se zastaví veřejná doprava a začne evakuace nízko položených částí města. Všechny kulturní akce se ruší, obchody a bary budou mít zavřeno.“ [Michael Bloomberg, starosta NYC]

Hurikán Irene se urputně sune z Jižní Karolíny dále na sever a starosta Bloomberg mluví na NBC o počasí tak často, že navečer musí už úplně všem být jasné, že bude pršet. „A pak dáme 3x refrén, aby si ho i ten největší blbec zapamatoval“

Takže delší dovolená v podobě zevlování na hotelu za 180 dolarů za noc, protože všechny víkendové lety z východního pobřeží se ruší. Na druhou stranu, určitý adrenalin v tom je. Tak trochu doufám, že budou vzduchem létat kombajny, jako ve filmu s Helen Hunt. V bezpečné vzdálenosti.

Při meditování o počasí tak nějak mimochodem projdu skrz Grand Central Terminal – hlavní newyorské vlakové nádraží. Zhruba 40 nástupišť a sedmdesát kolejí. Tudy tančil Král Rybář. Historická budova pozoruhodně dobře zapadá mezi prosklené mrakodrapy okolo.

Namaluj to znovu, voe

If your only goal is to become rich, you will never achieve it. [ John D. Rockefeller ]

Mezi 5. a 6. Avenue a 49. a 51. ulicí se na ploše dvaadvaceti akrů rozkládá dost možná největší pomník art decu na světě  – 19 impozantních budov z oceli a vápence vzájemně propojených podzemní pasáží a stanicí metra, alias Rockefellerovo centrum, které nechal v letech 1930-1939 vybudovat John D. Rockefeller Jr.

Dokonalá realizace konceptu work & shop – přijedete podzemkou do práce a celý den nemusíte opustit komplex. V době hospodářské krize dala výstavba práci desítkám tisíc lidí. V prosinci na plácku mezi věžemi – Rockefeller Plaza – newyorčané Bruce Lee a stává zde vánoční strom.

V centru sídlí stanice NBC, do jejíhož news roomu můžete nahlédnout přímo z chodníku. Natáčel se zde mimo jiné i pořad Saturday Night Live.

Komplex nabízí turistům několik atrakcí – „Top Of The Rock“, čili vyhlídkové terasy na střeše nejvyššího z mrakodrapů, „NBC studios tour“, „Arts Tour“… Víceméně namátkou si kupuju kombo vyhlídky a umění.

Nelson Rockefeller chtěl na výzdobu vstupní haly nejvyšší budovy RCA získat Matisse i Picassa; v roce 1932 byl nakonec realizací fresky pověřen mexický socialista (a manžel Fridy Kahlo) Diego Rivera.

88
Diego Rivera – Man At The Crossroads

Jeho práce „Man At The Crossroads“ však Rockefellera rozlítila a ihned po dokončení byla zakryta – na finální malbě je mimo jiné i tvář Lenina, kterou Rivera vychytrale nezařadil do původní studie.

Po dvou letech bylo dílo definitivně odstraněno. Rivera se s Kahlo odstěhoval zpět do Mexika, kde v roce 1934 pomocí fotografií vytvořil rekonstrukci malby. Byl i nadále výraznou osobností v uměleckém i politickém smyslu:  manželé dokonce v druhé polovině třicátých let poskytli útočiště Lvu Trockému.

Halu RCA po všech peripetiích nakonec zdobí opulentní freska „American Progress“ Josepha Maria Serta. Obsahuje mimo jiné i postavy Lincolna nebo Ghandího a je alegorií budování moderní Ameriky.

Jeho mementem je pak pohled na New York z Top Of The Rock. Nevylezl jsem, pravda, na každý mrakodrap co jich na Manhattanu je, ovšem nevěřím, že některý z nich nabízí úchvatnější výhled na město.

91
Manhattan z Top of The Rock

Good Night, Irene

V sobotu ráno krom televizního vysílání mimořádným událostem nic moc nenasvědčuje. Balená voda sice z obchodů zmizela, ale monzuny ošlehaní asiaté z nedalekého salátového baru mi suše sdělují, že budou mít otevřeno celý den, jako vždycky. O pár hodin později však něco ve vzduchu cítit je.

Kolem druhé po poledni Šou začíná….

..ááááá….

…šou končí. Déšť vydatně zavlažil Central Park a na březích Hudsonu voda vystoupala skrz kanalizaci do pár ulic. Z létajících kombajnů zbyla prudší bouřka, jakých člověk zažije několik do roka.

Ne, že by to bylo až takové zklamání; horší už je fakt, že hodný pán se sametovým barytonem na hotline aerolinek má v letadle místo až na čtvrtek, přičemž původně byl odlet plánovaný na neděli. Zbytek dne se mění v zoufalé klikání na kvalitou hotelového připojení přidušeném webu Delty, kde se alternativní lety objeví párkrát do hodiny a cca po půlminutě jsou plné.

Zázrak překonávající i ony létající kombajny se ale nakonec stane. Pondělí 29.8., 19:45, přímá linka JFK – Praha. So long, New York.